Alus nebo пиво?

Tento článek píšu záměrně před sobotní návštěvou muzea o KGB a genocidě, takže mi nejsou známy počty Litevců, deportovaných do útrob SSSR po příchodu sovětských armád do Pobaltí. Všem, co mě rádi označují za "rusofilku", což zní v češtině dost pejorativně, a nejen jim vzkazuji, že ruština je pro mě jazyk Puškina, Čechova, Achmatovové a Ivana Urganta, vtipného krasávčika z ruské televize, kterého vy ale nemůžete znát, protože vy se od ruského jazyka zatvrzele distancujete. Vaše škoda. Můžete se na Váňu Urganta jenom dívat, já jeho vtipům ale budu i rozumět.

V Litvě sice studuju ruštinu, ale od začátku pobytu mi bylo jasné, že tahle země není... Rusko, a jestli je to východní Evropa, tak jsem si ji představovala jinak. Každý Čech by asi nerad poslouchal, jak nějaký cizinec srovnává jeho zemi třeba se Slovenskem, Polskem nebo právě, nedej bože, s Ruskem. Omlouvám se všem Litevcům, ale se zkušeností rusalky z Uralu a na Volze se srovnání prostě nevyhnete.



Abych to vzala zkrátka: do knihovny si můžete nejen bez překážek (administrativních i fyzických) dojít a procházet se po ní, můžete si například i prohlédnout a DOMŮ vypůjčit knihu! V hlavním městě s vámi pohotově pohovoří anglicky i babička na ulici, prodávající ušanky. Městská hromadná doprava má internetové stránky s interaktivní mapou a pevným jízdním řádem, který se dodržuje. Na ulici se dost často lidé usmívají, ale vysvětluji si to tím, že se jejich obličeje zmítají v křeči zafixované mrazem. Zima teda uralská a útěchou mi není ani četné ujišťování místních obyvatel, že takové mrazy už tady dlouho nebyly, ale aspoň se dá čas strávený na ulici minimalizovat na 15 minut a nemusím se táhnout někam na 8-oe marta. Nemilý rozdíl je v tom, že v Rusku mi nikdy na přednáškách nebyla zima.

Budovy jsou tam štědře vytápěné. Tady sedíme všichni regulérně v kabátech (univerzita ze 17. století, co bych tak asi od ní chtěla?) a na ulici pak do dvou minut necítíme prsty u nohou. Všechno je tady tak správně erasmácky korektní, žádné propustky, žádné bumážki a u vchodu na universitu nesedí příslušnice KGB v uniformách.



Kromě vnějších rozdílů jsou tu i ty vnitřní. Historická paměť je věc ošemetná. Například jedné rusalce dost znepříjemňuje život. Možná to tu příliš prožívám, ale nějak nechci v Litvě nikoho urazit tím, že na něj automaticky začnu mluvit rusky. Dost se bojím toho, že si dotyčný bude myslet, že jsem buď Ruska a nestojí mi za to naučit se litevsky, nebo že sice Ruska nejsem, ale že Litvu automaticky považuju za sféru ruského vlivu, kde je ruština přirozenější než místní jazyk.

Došlo to až tak daleko, že se poprvé v životě stydím za to, že mluvím dobře rusky - občas koketuju s myšlenkou záměrně dělat chyby, ale znáte šprtku Kubíčkovou... "Ha!" říkáte si, "ta se rouhá!" Žádné strachy! Konec mé vzpupnosti se dostavil, a to ve velmi přirozené formě. Hřebínek mi spadl na trhu!



Vydali jsme se takhle jednou ráno ve složení dvě Češky a dva Francouzi... mrzlo trochu víc než bylo třeba na Kalvariju gatve, kde se nachází největší trh (turgus) ve Vilniusu, Kalvariju Turgus. Dost rychle jsem pochopila, že hlavním tržním jazykem mezi stánky roztodivných tvarů s roztodivnějším zbožím na improvizovaných pultech je ruština. Nejlíp rusky na světě mluvící šprtka Kubíčková se ani nemusela moc namáhat přijít i o své kacířské úvahy o záměrném chybováním v jazyce té velké země, protože si při své velkorysé snaze pomoct Aničce při nákupu prostěradla zopakovala onen tríček z Jekatěrinburgu, kdy jsme se s Evičkou rozhodly sehnat normální evropskou peřinu, chodily jsme po městě a všem tvrdily, že sháníme pěknou teplou podušku - polštář...



Tentokrát jsem nebyla důmyslnější - prostě jsem si spletla ruská slova pro prostěradlo a ručník a neustále opakovala trhovcům, že sháníme polotěnce s rezinkoj vokrug...


Samozřejmě, že tamní prodavači prožili s ruštinou delší dobu než já, takže jim rychle došlo, že blbá lingvistka z Čech po nich nechce ručník na gumičku, ale próstyň (prostěradlo). Naštěstí Aničce i mně mrzly nohy, takže jsme musely z místa nejvyšší rusistické potupy odtáhnout. Próstyň jsme samozřejmě sehnaly!



Po objevu přirozenosti ruštiny na litevském trhu mé obavy a ostražitost polevily. Malý lexikální kolaps jsem si odpustila a došla k závěru, že už si můžu dovolit všechno. Chyba lávky. Odpověď "Blbé." na otázku: "Jaké máte pocity?" vás může zastihnout i na univerzitě. To takhle čekáte na přednášku o rysech ruské civilizace a najednou na vás vyučující začne mluvit litevsky. "aš blalblba jus blablabla šventas valentinas... bla bla bla..." Tak jsem na něj hodila svůj nacvičený výraz - tentokrát ne: "jsem idiot", ale oprášila jsem KK. A říkám mu rusky: "Možná byste to mohl říct rusky..." a on mi perfektní ruštinou odpovídá: "No to si nemyslím. Já totiž rusky vůbec nehovořím. Zřejmě jste si spletla učebnu." To jsem si teda spletla. Ostatní studenti si nic nespletli, na stole měli učebnice latiny a na mě zírali (s dokonale osvojeným KK) přesně jak na onoho idiota.

Po historce s latinářem jsem se s dotazem, jak to teda je, natvrdo uhodila na naši paní domácí, jen co vešla do dveří. Ta se trochu divila, přece jenom si přišla akorát pro nájem, ale poněkud schizofrenicky mi odpověděla, že samozřejmě ruština je jazykem okupantů a nová generace už ji vůbec nezná, ale zároveň že nikomu nebude vadit, když s nimi budu mluvit rusky. Čert se v tom vyznej! Naštěstí jsem si však už zapamatovala nejužitečnější větu každého cestovatele: "Prášom duoti alůz" (Prosím jedno pivo). Takže na zdraví můžu připít všem, kdo dočetli až sem! I sveikata!

Sluníčkas Vilniaus (a taky mrázas)

Nelze čekat déle! Nelze ponechat nebohé čtenáře tohoto blogu setrvat v domnění, že hlavní město Litvy je dalším ze série měst inspirovaných se především socialistickým realismem! Tak tedy vítejte ve Vilniusu!


Rotušes Aikštas - náměstí před radnicí. (nápadně připomíná mé rodné město)


Ulička Savičiaus... hned vedle náměstí.


Výhled na kostel sv. Kazimíra - bývalé muzeum ateismus - z uličky Savičiaus.


Pirmas sluníčkas Vilniaus - zdokumentováno!;)


Muzeum, ve kterém se můžete podívat na poklad, který se náhodou v 80. letech našel v hlavní katedrále ve Vilniusu.


Šventa Anna;)


Respublika Užupis - "Stínadla Vilniusu".


Vilniaus Šv. Stanislovo ir Šv. Vladislovo Arkikatedra Bazilika (Nejdůležitější katolická budova v Litvě)


Katedrála, hrad, Gediminas (zakladatel Vilniusu) a Anička fotí něco úplně jiného.


Centrální budova Vilnius University v bezprostředním sousedství prezidentského paláce.


Trh, kde si můžete zakoupit ponožky, ušanky, rukavice, originální i méně originální malby, jantarovou i jinou bižuterii...a nejlíp domluvíte rusky.


Výhled na kostel v areálu pravoslavného kláštera Svatého Ducha - mého zbožného souseda.


Hezké, že?


Šv. Tereses Bažnyčia - taky sousedka;)


Aušros Vartai (svatostánek přímo v městských hradbách). Když je mše, lidé stojí na ulici a obřad probíhá skrze otevřená okna.


Ještě pořád si myslíte, že Litva leží ve východní Evropě?;)

Takže "kalba"...?! (napsala Tereza Kubíčková)

(upozornění: Příspěvek se netýká žádné Erasmus Party, alkoholických dýchánků, ani nočních tahů mých francouzským spolubydlících po Vilniusu, prostě žádné z obvyklých forem socializace mladých lidí na studijním pobytu.)

Milý čtenáři, pro úplnost pokračujeme v krasojízdě na téma "Jak jsem se dostal/a k litevštině". Pokud mí spolublogeři litevštině zasvětili minimálné svá vysokoškolská studia a pokud oni tvrdí, že se k ní dostali jak slepí k houslím, co mám asi tak říkat já - rusalka bledá, která si se svou kavkazskou ruštinou v hlavním městě novodobého sánskrtu připadá jako slepé kuře, co hledá své zrno!

Trošku si tady vyčítám, že jsem více nenaslouchala rad svého tatínka, který se po zhruba padesáti letech kategorického odmítání veškerých jazykových kurzů jakéhokoliv západního jazyka, rozhodl, že zahájí studium sánskrtu - údajného nejbližšího příbuzného indoevropštiny, pramatky všech (téměř všech - londýnský dialekt chorvatštiny se nepočítá) evropských jazyků. Rozhodnutí to bylo úplně racionální. Můj tatínek totiž vcelku pragmaticky argumentoval, že pokud se naučí sánskrt, bude vlastně umět všechny jazyky. V té souvislosti mi vždycky přicházela na mysl pohádka o Jiříkovi, který přelil, po tom, co ochutnal hada a zaposlouchal se do řeči dvou vrabců na okně králova hradu a král ho pak vykázal a..., ale jako hodná dcera, jsem proti tatínkově úsilí nic nenamítala, zvlášť když on veškeré mé snahy o jízlivé komentáře, hatil svými dorozumívacími úspěchy na našich cestách po západní Evropě.

Když jsem se tedy ocitla v Litvě, kde se mluví jakousi indoevropskou ...-(ř/t)inou [malý rébus pro zvědavé hlavy], jsem se po Vilniusu pohybovala s výrazem ve tváři nacvičeným při mém úvodním výstupu v taxíku.

S chutí a očekáváními jsem se proto vrhla na již zmiňovaný SLLC. Survival Lithuanian Language Course - (Rychlo)kurz přežití v litevštině, který nabízí Universitetas Vilniaus pro tak nadané litevštináře jako jsem například já. Na prvním kurzu nás bylo asi 15, přičemž polovinu počtu tvořili studenti z Jižní Koreje. V úterý jsme psali závěrečný test a zbyla Maďarka, Slovinka, Italka, a Češka. Ostatní svůj boj vzdali a zřejmě se potloukají po ulicích s angličtinou (nebo její národní modifikací podle místa původu daného mluvčího - fantazii se meze nekladou - Czenglish, Hungarenglish, Polenglish, oblíbená Frenglish - tu slýchám dost často: "Techrezááá, kud jú elp mí?", apod.) a čelí schovívavým pohledům litevských servírek, prodavaček, řidičů MHD a taxíků a vůbec všech lidí kolem. Jenomže, ono je to vlastně jedno, jestli Survival navštěvovali nebo nenavštěvovali. Já jsem na tom i s úspěšně zakončenou zkouškou úplně stejně jako oni.

Naše milá paní lektorka Vajda s námi postupně probírá všechna klíčová konverzační témata a neustále nás přesvědčuje o tom, co už jsme schopní litevsky říct. Podle ní už si umíme zavolat taxík, v kiosku poprosit o šokoladukas (čokoládka), zakoupit si atvirukas ir páštas žánklas (pohled a známku), v restauraci si objednat jídlo, v baru pivo, umíme si domluvit schůzku a zeptat se, kde co je. Podlehla jsem tomu klamnému dojmu a Vajdiným přesvědčovacím schopnostem, a to hned dvakrát!

Poprvé jsem s úsměvem a laba diena na rtech odhodlaně jsem vrazila do supermarketu, abych si u prodavačky nechala [papildyti sáskajtu] - nabít kredit. Taková činnost v Litvě vyžaduje jednu větu: [Prášom papildyti sáskajtu]. Tuto podmínku jsem splnila. Ovšem stalo se to, co učebnice nepředvídá, i když já jsem to ve skrytu duše předvídala, ale raději tabuizovala! Dostalo se mi totiž odpovědi, a ne lecjaké...: "Aš iškopatu G%@&*! važ kur.. bla bla bla... " Takže rusalce, s ambicí využívat pro tuto stáž přídomek "litevka", sklaplo. Nasadila jsem onen nacvičený výraz [aš nesuprantu] - v překladu: "nerozumím" (v detailnějším překladu: "jsem idiot") a slečna za kasou mě odhadla na Rusku, takže rozhovor se dále už odvíjel v pro mě přirozenějších podmínkách. Je zajímavé, jak se lidi kolem změní, když začnou mluvit jazykem, kterým rozumíte. Z podivně huhňajících tvorů se stanou lidské bytosti mluvící lidskou řečí a svět najednou dává smysl!


Druhý můj litevský výstup se odehrál po velkých přípravách, kdy jsem se rozhodla objednat si v restauraci pivo. Celou cestu do hospody jsem si opakovala [Prášom duoti alůz] = "Prosím, dejte mi pivo", a dokonce jsem byla připravená na otázku [Kokio?] = "Jaké?" Všechno fungovalo! Servírka přišla, zeptala se, já odpověděla, ona se zeptala, jaké chci pivo... a mé srdce zaplesalo natolik, že jsem slečně musela anglicky sdělit, že je to přesně jako v té učebnici! a že je to super a moc jí děkuju!... no, a to byl konec mé konverzace a zachránit mě musela Anička, která z mého nadšeného pohledu dívky, která právě vyhrála Miss USA, vyčetla, že si dám to pivo velké, značky Švyturys Ekstra.

Abych to zkrátila, klíč k litevštině zřejmě leží v tom, že litevsky se řeč nebo jazyk řekne "kalba". Pokud tedy v němčině šprechtíme a v angličtině spíkujeme, tak v litevštině prostě kalíme. Co jiného by si student na Erasmusu vlastně mohl přát!

Geros dienos! Mano (zatím ještě pořád) vardas Tereza!

Nejen rusalky, ale i vodník Česílko (napsal Stanislav Bednář)

Už jsem měl tu čest být na tomto blogu zmíněn, tož si říkám, že třa využít oněch pěti minut slávy a zkusit tež spachtit jakési ty moudra dokupy:) Však věz milý čtenáři, že nemám šajn zda to bude vůbec ku čtení, bo zatím jsem se nikdy ani nepokoušel cosik byť vzdáleně blogu podobnému napsat. Tož tak.

Hmm, to sa lehce řekne „hen cosik napsat“, ale zas taká sranda to není! :D Přeci len su taková nezkušená blogová larvička, která si láme hlavu jak vlastně začít… Ale na vojnu sas dal, tož sa synku čiň!


Na Litvu jsem se s Aničkou dostal po zemi, konkrétně spojem Řím-Vilnius (Anny nasedla v Brně, já ve Frýdku) Jednosměrná jízdenka byla za rozumou cenu nějakých 1670 korun českých (včetně DPH). Tož nekupto, no ni? S tímto spojem jsme navíc už měli zkušenost, bo jsme jej využili před dvěma lety, když jsme ve Vilniusu absolvovali týdenní jazykový kurz. [Tehdy nám cestou pouštěli všech 7 dílů Policejní Akademie v ruském simultánním překladu – tedy dabing ala Polski lektor! Nezapomenutelné. Navíc já Anny bavil průpovídkami jak je Polsko „zbytečná“ země a jak Poláci zabíjí na severomoravských silnicích naše lidi do doby, než jsem si uvědomil, že většina kolem mě sedících lidí je polské národnosti a rozhodně rozumí, když už něčemu tak rozhodně onomu, hanlivému označení Pšonci, které my, obyvatelé z „příhraničí“ s láskou používáme] Tentokrát jsme byli takovému kulturnímu zážitku ušetřeni a dokonce byli naši páni řidiči tak skvělí, že nebylo ani moc poznat, že polské dálnice mají blíže k tankodromu než k silnici. (Kdo nadává na naše cesty, měl by si vyzkoušet vyjet taky někam jinak než do Německa či Rakouska.)

A proč vlastně autobusem a ne letecky? Přeci jen jedem na sever , v zimě! Takže kufry, zatěžkány termoprádlem a ostatními věcmi dokupy těch 50Kg dávat mohly, tož jsme volili tu levnější variantu. Však nejen moji přátelé mě nabádali, abych se pořádně nabalil, že tam bude kosa („bo přeci jen je to blíže Sibiři než ČR, ne?“ jsem často slýchával) ale i moja mentorka mě neustále upozorňovala jaká je tu zima a jak její chudáčci Francouzi umrzají… A zatimní skutečnost? Teplota příjemných -3°C, sněhu asi jak u nás pod horami a ani nijak zvlášť nefoukalo. Následující čtyři dny pak teploty přeskočily do plusových hodnot a celé propršely. Btw. název země - Lietuva pochází se slova lietus = déšť. Takže než ušanku je lepší si pořídit toto: https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhiEBT4EOwMjPvnKYgjDV6DDrc0vZdVIIx2ivNWBHka8RKpL82oCqg6KrG5AUhG71GmF8CY10H_vcxc6UG1NstNpZAy5M-0jCTEjhH6rTNRW6w2Q5uy_SR_qlcpUWhvFgC41ljJbzyXcopN/s1600/yellow+fishermans+mac+2.jpg ) Dneska jsem však potkal ve městě Itala, který vypadal jako reklama na Alpine Pro a věřím, že mu v té softshellce nebylo dvakrát nejpříjemněji. A jak teď koukám na předpověď, tož v pondělí má být -20°C, tož uvidíme zda jsem se s oblečením netahal zbytečně.


Já se na rozdíl od kolegyněk – rusalek jsem rozhodl prubnout koleje. Vybral jsme si ty na Olandų gatvė (byli nejblíže centru - na uni to mám 20 min. pešo , a taky byly nejlevnější – 50 eur na měsíc) A nemůžu si vlastně stěžovat. Loni tu proběhla generální rekonstrukce, takže nábytek a vybavení jsou nové, máme vlastní sociálku a sdílená je pouze kuchyň – vychází jedna na 25 lidí, což se dá. Škoda jen, že bábušky na vrátnici jsou příjemné jak smrt a na chodkách jsou kamery, takže to vypadá, že tradiční chodbovky nás minou. Dokonce i kuchyň se v noci mezi 01-05 hod zamykají?! Chystáme se však zorganizovat Broken arm párty (na počest kolegyňky z Turecka, která nešťastně spadla na ledu a zlomila si jakousi kůstku v rameni), takže třa později poreferuji, jak vypadá taková párty pod zvýšenou ostrahou. No ale aspoň tu není taková Zoo a divočina jako na kolejích Sauletėkis.

A co vlastně já dělám v tomto koutě Evropy a jaké osudy mě sem zavály? No, řekl bych, že by stálo za to zrobit jakousi sociologickou studii na téma „Kdo a proč studuje baltistiku na MU.“ Obrok se otevírá studium se zaměřením na Finštinu a Litevštinu. Finštinu studují převážně lidi se vztahem k metalu případně Mumínkům. Ale Litevštinu? Buď blázni nebo lidi co se tam dostali omylem. Já vycházel z předpokladu, že v dnešní době je každý jazyk upotřebitelný. Anglicky, německy, španělsky, francouzsky či rusky umí dnes už kdekdo, tož je docela velké konkurence, takže já hledal jazyk, který ovládá jen málo lidí a bude tedy jednodušší najít uplatnění. Pobaltské země jsou členy EU, navíc jakýsi obchod či alespoň kulturní výměna zde probíhat musí, tož by nemělo být těžké najít uplatnění a práci. Ach, já bláhový… Jeden místní vtip za všechny: „Chuck Norris našel práci na Litvě.“

Takže je v plánu návštěva ambasadora a uvidíme co se tam dovíme a jaké jsou případné perspektivy takového absolventa baltistiky.

A proč vlastně litevština? (autorka Anna Daniellová)

Tuto otázku jsem slyšela už tolikrát, že raději při představování zapírám svůj druhý obor. A proč vlastně? Zcela náhodou. (Nevymýšlím si.) Obor Baltistika na brněnské Masarykově univerzitě nabízí studentům nejen litevštinu, ale i další podivné jazyky z Pobaltí – finštinu, estonštinu i lotyšštinu. Když jsem se před čtyřmi lety rozhodovala, co po střední škole studovat, měla jsem celkem jasno – ruský jazyk. Ale není to málo? A protože jsem se studia mezi dospěláky na vysoké škole bála, zvolila jsem obor Baltistika, kam se tehdy ubírala kamarádka z gymplu. Abych na akademické půdě měla společnost. Mám-li být upřímná, nebýt úpěnlivé snahy mé kamarádky najít na stránka MU málo žádané obory (chtěly jsme zvýšit praděpodobnost přijetí, slavné testy studijních předpokladů jsou totiž celkem nevyzpytatelné), nikdy bych o malé katedře Baltistika neslyšela. (Mimochodem, tato katedra zahrnuje tři obory: již zmiňovanou Baltistiku, dále Obecnou jazykovědu a nově Japanistiku. Jako by se na jendom místě scházelo to nejpodivnější, co můžete na filozofické fakultě najít. I když – to jsem si zapřeháněla, jistě se tam najdou další nepochopitelné zajímavosti, jen zatím skryté mým očím...)

Takže – první rok jsem pilně studovala finštinu, spolu s několika nadšenci bezhlavě zamilovanými do finského metalu nebo co. Studovala jsem sice pilně, ale po roce jsem zjistila, že se neumím ani představit. Do dnes si nejsem jista, na čí straně byla chyba – byla to má neschopnost, nebo to vězelo ve finské (ne-idoevropské) gramatice? Každopádně jsem v tom měla jasno – z finštiny nechci znát už ani slovo. Katedra mi nabízela ještě jednu možnost, místo finštiny se učit litevsky. Člověk by řekl: z bláta do louže, ale po prvním semestru se ukázalo, že to není tak děsivé. A tak jsem u litevštiny zůstala.

Tento semestr jsem se tedy odvážně vydala do Litvy. Nebo, jak chápe tuto zemi většina mých víceméně vzdělaných (!) kamarádů, na západní pobřeží Sovětského svazu. A ani tady se svým oborem raději moc nechlubím. Na otázku, co tu studuješ, odpovídám: the Lithuanian language, I hope so! Zatím jsem totiž moc úspechů s litevštinou neměla. Dobře, snažím se ji používat v obchodech, jenže tam si moc nepopovídáte. Erasmus ghetto zas nabízí jen angličtinu. Mezi erasmáky se s nadšením derou i litevští studenti, ale s těmi to není o moc lepší. Chtějí mluvit anglicky. Čímž mě celkem rozčilují, jako jeden mladík – potkali jsme se na erasmus party s lehce organizovanou zábavu (bože, odpusť všem organizátorům!) a na mé přiznání týkající se litevského jazyka chlapec reagoval opět v angličtině. Škoda, ačkoli... s tímto studentem aplikované fyziky (!) bychom se pravděpodobně na stejné vlně nesešli, nehledě na jazyk dorozumívání.

Abych v litevštině úplně nezakrněla, navštěvuji alespoň kurzy nazvané Survival Lithuanian, kde nás učí počítat a taky jak a co si objednat v restauraci, abychom předešli omylům. Řekla bych však, že se omylům studenti vyhnou spíše, když zvolí angličtinu nebo ruštinu.


Po týdnu tedy zjišťuji, že nic nebude tak jednoduché, jak jsem si malovala. Budu se muset snažit, hodně snažit. Situace není vůbec příznivá, Litevcům totiž nejvíc rozumím, když nadávají. Důvod prostý – litevština nemá nadávky (jak to? jak to, že ten jazyk přežil všechny útrapy a katastrofy, kterých mimochodem nebylo v litevských dějnách zrovna málo, bez nadávek???), tento svůj handicap překonává pomocí ruských „bad words“, jichž je – jak víme – nepočítaně. Nu, ať žije litevština! :)

Dorazila... pochopila... zvítězila! aneb ČR-Francie po první třetině 1:0

"Tak polskými aerolinkami ne...," říkala jsem si v listopadu při shánění letenky do Vilniusu, hlavního města Litvy, kam mě po klikatých cestách osudu dovedl fenomén zvaný Erasmus. Z Prahy do Vilniusu se totiž levně letecky dostanete přes Varšavu, přes Kyjev, přes Rigu (ta se nachází v Lotyšsku, to je ta prostřední země na mapě pobaltských zemí a nad ní je Estonsko s městem Talin), dokonce to můžete vzít přes Vídeň, Frankfurt a Brusel - všechny tyto letecké mezidestinace doporučuji, pokud máte chuť a čas na celodenní výlet. Anička se Standou, další dva studenti Masarykovy univerzity, kteří stráví jarní semestr 2011 na Vilnius University, přifrčeli autobusem přes Polsko, což trvalo 20 hodin - tedy skoro stejně jako let s bruselským mezipřistáním.

Pokud nehodláte drncat po polských dálnicích nebo se kochat krásami letišť Evropy, musíte pustit chlup a zaplatit si přímý let s ČSA. Tuto strategii jsem zvolila a velmi jsem se z ní těšila a chválila jsem se, jak jsem to hezky vymyslela, až do chvíle, kdy jsme po zhruba po hodině a půl letu začali přistávat. Abych byla upřímná, v ten moment jsem jen pevně doufala, že přistáváme, protože mlha přede mnou mlha za mnou se mi trochu nezdála a hlavou se mi nepřestával honit vtípek mého bratra: "Letí to přes Smolensk, jo?" Nakonec jsme ale přistáli a z okénka letadla jsem zřetelně uviděla nápis VILNIUS. Trochu jsem se uklidnila, že jsem tedy na Ruzyni nakonec nevlezla do špatného gatu, hned vedle mého vstupu na palubu totiž cestující nastupovali do letadla s destinací RIGA, což jistě čtenáři pochopí,... Latvia, Lithuania... kdo se v tom má vyznat. To by si spletla snad i zvuková režie na mezistátním fotbalovém utkání). Posléze ve mně ale hrklo, protože co když i ten Vilnius se řekne jinak než česky, ale tuto psychotickou myšlenku už jsem si z hlavy vyhnala a srdnatě z letadla vystoupila. Abych to zkrátila, dorazila jsem včas a na správné místo!

Na letišti na mě čekala "mentorka" Dovile (nakonec se potvrdilo moje podezření, že je to dívka!), studentka Vilnius University, která dobrovolně pomáhá zahraničním studentům v Litvě přežít. Dovile zavolala podivnou řečí taxík a když taxikář dorazil, tiše jsem se proklínala, že jsem si dopředu nenastudovala aspoň "dobrý den", protože jsem se tvářila jak malý český usměvavý idiot. V tom mi došlo, že když je Dovile "mentorka", tak já jsem asi něco s podobným slovním základem a s předponou "de-"... což by tak odpovídalo.

S přihlédnutím k dřívějším dobrodružstvím, včetně kolejních anabází, které s Evou a Markétou popisujeme na blogu rusalkyuralky a rusalkynavolze jsem tentokrát nezaváhala a předem jsem si zařídila ubytování v soukromí v centru Vilniusu. Neudělala jsem vůbec špatně. Bydlím v domě porostlém břečťanem, na ulici, která sousedí s filharmonií, magistrátem a hotelem Radisson, kde se svého času ubytoval i Dostojevský.



Spolu se dvěma francouzskými studenty Clémentem a Maëlem obýváme byt, ve kterém nechybí tři pokoje s funkčními zavírajícími se dveřmi, nábytek různých tvarů a stylů (od baroka přes funkcionalismus po socialistický realismus), tři normální postele (ok, nevím nakolik jsou normální, ale aspoň nejsou číňanské), teď už čistá kuchyň, koupelna, ve které před sprchováním nemusíte stropní omýtku omlátit deštníkem, aby vám nespadla na hlavu. Dále máme pračku, která sice naposledy prala utěrky asi 12 hodin (už chápu ten systém, že se za energie platí později a zvlášť bez ohledu na výši najemného) a POZOR! máme ledničku i normální evropský záchod s klasickým záchodovým prkýnkem! Tímto uzavírám povinnou kapitolu o tom, jak ve Vilniusu bydlím, a doufám, že jsem tak uklidnila celou svou rodinu, která se již tradičně nejvíce baví stavem sanitárního vybavení obydlí na mých cestách.



Po rychlém seznámení s tím, jak bude asi soužití se dvěma Francouzi probíhat, zaujala jsem taktiku sofistikovanější, než jakou uplatňoval samotný Napoleon, který ve Vilniusu pobýval (jak jsem pochopila z pamětní desky na jednom z domů - říkala něco jako: "Napoleonas... 18..-18.. Posléze mi tento fakt potvrdila i milá paní průvodkyně Margarita, která nás pět nebohých erasmáckých studentů ze skupiny 6 (šeše grupe) tři hodiny vodila mrazem, větrem a sněhem po historickém centru města. Ale o tom zřejmě až jindy).

Narozdíl od Napoleona, který z východní Evropy nakonec odtáhl s nepořízenou, jsem se rozhodla zvítězit. Tři dny jsem milé chlapce zdatně podporovala v relaxačním popíjení piva, vaření večeří, motivovala jsem je becherovkou a uherským salámem (mou babičkou oblíbeným talismanem na cesty) a po tom, co jsem si v pátek večer definitivně získala jejich důvěru energickým tancem na jedné Erasmus party, udeřila jsem nečekaně v sobotu ráno požadavkem na uklízení. Et voila... Zafungovalo to. Kluci vyprášili koberce, vytřeli podlahu v celém bytě, přestavěli nábytek a ani u toho moc nedržkovali. Nakonec uvařili večeři. Zní to všechno až moc ideálně? Chmmm... jako správný Napoleanas čekám odvetný úder. Ten se zřejmě brzy dostaví. Clément šel včera na další ze série erasmáckých večírků a prý pozval k nám na "flat party", koho mohl. V této situaci se mé naděje upírají k jediné spásné myšlence a to, že si jeho pozvání po včerejším večeru pamatuje jen málokdo z dotyčných, a doufám, že na něj brzo zapomene i Clément a já svůj boj za uklizený byt dovedu do vítězného konce. Snad dopadne podobně i můj boj s litevštinou... O tom ale až příště. Labas vakaras. Mano vardas Tereza!