Malý příslib velkého článku

Živé a zdravé jsme se s Aničkou vrátily z naší dlouho plánované severní cesty. Po trasu Vilnius-Tallinn-Sankt Petěrburg-Riga-Vilnius jsme cestovaly během velikonočního týdne, a protože zatím máme plné ruce práce, jak se snažíme uvěřit, že do Litvy opravdu nakonec dorazilo jaro, a nestíháme Vám okamžitě zprostředkovat dojmy z cesty, nabízíme Vám zatím několik ilustračních fotografií:
Cesta z Vilniusu do Tallinnu trvá autobusem asi osm hodin. Dá se to vydržet. Krajina za oknem se na konci dubna stále víc a víc podobá mé představě o severských zemích.
Estonská krajinka na konci dubna.
Radnice v Tallinnu, hlavním městě Estonska (odteď už si to budu pamatovat navždy;))
Alexandr Něvský (pravoslavný chrám v Tallinnu) a Anička lstivě vyfocena tak, že z fotky nečiší její nenávist k focení před historickými památkami (a vlastně před čímkoliv).
Pohled na sluncem zalitý Tallinn z místního přístavu. Nenechte se tím sluníčkem zmást 19. dubna 2011 se v Tallinnu uralský kabát, šála i rukavice ještě docela hodily.
Společnost Tallink křižuje Baltské moře. Bohužel, do Petrohradu s ní dokřižovat nemůžete, takže jsme musely těch pár set kilometrů drncat dalších osm hodin autobusem. Přístaviště v Tallinnu díky výletním (i nevýletním) lodím vypadá jako letiště a lidé vycházející z něj za sebou táhnou kufříčky na kolečkách a hlasitě si povídají (zřejmě se stejně jako vzdušní cestující těší z toho, že přežili!)
To bílé tam vzadu není zasněžené sovětské pole, ale zamrzlé Baltské moře. Takhle na nás párkrát vykouklo cestou z Tallinnu do Narvy-Ivangorodu, města rozděleného na ruskou a estonskou část (v jaké části se zrovna nacházíte je velmi snadné rozlišit a věřte mi, nejedná se jen o známých 5 rozdílů). Hranicí mezi Ruskou federací a Estonskem je řeka, nad kterou stojí na každém jejím břehu pevnost - jedna s ruskou vlajkou, druhá s Estonskou. Anička mě při té příležitosti poučila, že o Narvu velmi stál car Ivan Hrozný a dlouho o ni bojoval. Pochopila jsem to tak, že se mu to povedlo jen napůl a, aby alespoň demonstroval svou sílu (jak je v Rusku dávným zvykem), přejmenoval si tu svou dobytou půlku (města) a hrad podle svého gusta. Rusové v tomhle opravdu nejsou originální... Jako by snem každého ruského vůdce bylo mít svoje město-hrad. Však to dobře znáte... Petrův hrad - Leninův hrad... Volžin hrad - Stalinův hrad...

Rudá záře nad Petěrburgem... jaký jiný název tento atmosferický jev nad městem, kde všechno rudé začalo?

Něva je v Petrohradě skutečně všudypřítomná a obrovská. Českou zálibu ve všem malém Rusové většinou moc nechápou. Mně se po našich malých řekách (které taky tečou), malých městech (kde také žijí lidé) a zdrobnělinkách v Rusku vždycky stýská. Majestátnost a monumentálnost moji českou duši vyčerpává...i když jsem rusalka!
Spas na krovi. Na krvi se v Rusku už tradičně staví... tady na tom místě teroristé spáchali atentát na Alexandra II. Někde jsem slyšela, že mu dali bombu do kuliče (mazance), ale asi je to stejná písnička jako s předchozím poklidným průchodem bránou a střílením.
Mědnyj vsadnik. Měděný jezdec. Kateřina II. sochu věnovala Petru I. Puškin o něm napsal celou povídku! Je to o buntu máleňkogo čelověka.
Petropavlovská pevnost vypadá na mapě lépe než ve skutečnosti, ale její vysoká vysokánská pozlacená špička věže působí pro české oko opravdu nevídaně. Fotka dokumentuje, jak je Petropavlovská pevnost ve skutečnosti maličká:D
Pod kabátkem jsem se sice neopálila, a to jsem ho dokonce několikrát v tom horku (15stupňů) musela sundat, jinak bych se upekla! Zato na obličeji se mi objevilo mírné ruské opálení, na které mě upozornila profesorka Taťjána, když jsem se po návratu z prázdnin snažila nenápadně vklouznout na seminář, na který jsem už 15minut opozdála;)

Jak se rusalce studuje na Vilnius University (bilance)

2,5 měsíce odstudováno, chtělo by se bilancovat. Počasí k tomu přispívá, protože, jak by se dalo očekávat, jaro má v Litvě osobitou formu, a nejvíc mě na tom rozčiluje, že MĚ, severními větry ošlehanou rusalku, to ještě překvapuje! Svou roli zde asi hrají přehnaná očekávání a naivní představa, že horší klima než na Urale v Litvě být nemůže. Anebo jsem prostě rozmazlená, každopádně, jak dokládá fotografie, pořízená na nedělní procházce ke třem bílým křížům nad Vilniusem, už to pučí! (Toliko komentář k výsledkům posledního hlasování!)

Z čeho začít? Mám popsat přednášky, spolužáky, vyučující? Ne! To počká! Nejdůležitější je do světa vytroubit a vykřičet, že podmínky pro získání Erasmusu jsou postavené na hlavu. Teď nechci urazit Centrum zahraničních studií své univerzity, ani svou univerzitu! Na Masarykově univerzitě je všechno v pořádku a fajn! Chci urazit všechna ostatní centra zahraničních studií a zejména ta ve Francii! Pro čtenáře, kterých se Erasmus už nebo ještě netýkal, je třeba poznamenat, že výběrové řízení na studijní pobyt v rámci Erasmusu většinou vypadá tak, že účastník musí nějakým způsobem prokázat svou znalost jazyka, ve kterém bude studovat. A právě tato podmínka je, prosím, omyl! A když ne omyl, tak je to nepodstatná záležitost v porovnání s tím, co Erasmus v cizině většinou vyžaduje.

Abych zkrátila Vaše čekání, přecházím rovnou k mému návrhu: student hlásící se na Erasmus by měl zaprvé úspěšně složit zkoušku z osobních hygienických návyků a za druhé zkoušku ze sociální inteligence! A některé nejmenované země by své studenty měli vysílat, až pokud tito dosáhnou věku 26 let (v konkrétních případech by bylo možné věkovou hranici o pár let posunout). Ano, je to odporná generalizace, ale píšu si to na svůj vlastní svobodný rusalkovský blog, protože mě toto téma velmi trápí! Navíc jsem si jistá, že by se pod takový návrh podepsalo mnoho mých erasmáckých kamarádů ve Vilniusu, kdyby jen uměli česky, a bezpočet českých studentů, kteří už mají svůj Erasmus za sebou, by je v tom podpořilo! Žádnou fotodokumentací pro tuto teorii nedisponuji, ale pokud by na tom někdo trval, zaběhnu do nějaké části našeho bytu, kam málokdy zavítám (já a tím pádem i hadr) a nějaké důkazy si pořídím. Ale nepřála bych Vám to... navíc, právě vysvitlo sluníčko (a přes má čerstvě umytá okna je to opravdu příjemný pohled), takže obraťme list!

Vilnius University je starobylá instituce a její centrální budova tomu nasvědčuje. Chlad, který na přednáškách pociťuji já i mé mladé klouby, je pořád stejný a svého tradičního kabátu (dříve bílého, dnes neidentifikovatelné barvy) se do konce semestru nezbavím nebo zbavit nehodlám. Ještě, že jsme ho tenkrát s Evou na Urale rituálně nespálily. V zápalu získávání nových znalostí se to ale i pod kabátem dá vydržet. Jako asi nejpřínosnější z hlediska studia ruské literatury a kultury vůbec (prostě mě to nejvíc baví) vnímám kurz Galiny Pavlovny Michailovové Moderní ruská literatura.

Asi jsem švihlá, ale nevím proč si myslím, že by byl tento kurz zajímavý i pro lidi, kteří se literaturou nějak zvlášť nezabývají, natož literaturou ruskou. Galina Pavlovna autory a jejich tvorbu vkládá do kontextu doby i literárního procesu v Sovětském svazu, k tomu uvádí mnoho zajímavých příkladů a často i historek a člověk si najednou připadá jako na hodinách dějin 20. století pana profesora Popa na chebském gymnáziu, kdy někteří pod náporem jeho znalostí, úvah a zajímavých propojení ze všech možných vědeckých i nevědeckých odvětví, dokonce zapomněli na to, jestli se slovo "historie" píše s měkkým i po h, a raději to celé dali do hranaté závorky. Galina Pavlovna vede i kurz Analýza literárního textu, kde si dopřáváme ten luxus, že na každém semináři probíráme jednu jedinou povídku, takže je během semináře prostor i pro hodnocení typu: "Nesouhlasím ani s Tolstým, ani s Gorkým, mně se prostě zdá, že Čechovova Dušečka nebyla normální" (Patryk, Polsko). V rámci semináře může dojít i na úvahy podobné například této: "A myslíte si, že hlavní hrdinka povídky Kruh přátel Ludmily Petruševské opravdu umřela nebo neumřela?" Souhlasím, že tohle už pro nezasvěcené do problematiky interpretace literárního textu (no... co si budeme povídat, kolikrát i pro ty zasvěcené) může znít jako úlet, ale věřte mi! Bavilo by Vás to!:D

Kromě literatury se ve Vilniusu věnuji, řekněme, lingvističtějším disciplínám (uvědomuji si, že za toto adjektivum by mi opravdoví lingvisté ruce neutrhali, i když možná jo - velice bolestivě). Název kurzu "Slovanská frazeologie" alespoň zní více vědecky, ovšem nenechte se zmýlit. Navzdory tomu, že Vás nějaká rusalka z Čech bude ve svém referátě ujišťovat o tom, že ruský frazeologismus pro hnědé oči je: глаза карие как у лошади (oči hnědé jako kůň), si už teď můžete být jistí, že takový idiom v ruštině NEEXISTUJE! A kdybyste si to náhodou chtěli jít ověřit do knihovny, tak hlavně nepodléhejte monumentálnímu dojmu vědění mezi zdmi ze 17. století. Po nadšeném vstupu do volně přístupné knihovny, plně vybavené vázanými i elektronickými knihami, časopisy, online katalogy, wifi přístupem na internet a vlastně vším, co si můžete přát... se deziluze dříve nebo později dostaví. Místní univerzitní knihovna je sice nádherná, ale přece jenom... litevská, z čehož vyplývá, že je celá celičká v litevštině. Odvážila jsem se tam jednoho nevlídného dne a po hodině zoufalého pročítání postupně všech knih s nápisy v grafických systémech jenom trochu podobných azbuce (tzn. včetně polské abecedy), se mi podařilo získat dvě knihy, které jsem ale vůbec nepotřebovala. A co? Referát dělá referátem počet a kvalita zdrojů.

Takže, abychom to tedy zbilancovali, jak jsem si vytýčila v úvodu příspěvku... pohanila jsem litevské podnebí, urazila jsem mnoho zahraničních oddělení evropských univerzit, minimálně jsem velice ošklivě slovně napadla jednu západoevropskou zemi, přičemž jsem se dopustila ohavného zločinu generalizace a nakonec jsem na sebe ještě práskla, jak na vysoké škole tvořím referáty. Sofistikované řeči o tom, jak jsem se zamilovala do přednášek Galiny Pavlovny mě zřejmě už nezachrání. Snad se to povede sérii litevsky jarních fotek z nedělní procházky. Končím své rozjímání z hlubin mé studentské duše a slibuji, že příště se zase radši budu držet svého oblíbeného žánru zápisníku zahraničních zpravodajů!

Gaudeamus Igitur! Mano vardas Tereza;)