Cesta z Vilniusu do Tallinnu trvá autobusem asi osm hodin. Dá se to vydržet. Krajina za oknem se na konci dubna stále víc a víc podobá mé představě o severských zemích.
Estonská krajinka na konci dubna.
Radnice v Tallinnu, hlavním městě Estonska (odteď už si to budu pamatovat navždy;))
Alexandr Něvský (pravoslavný chrám v Tallinnu) a Anička lstivě vyfocena tak, že z fotky nečiší její nenávist k focení před historickými památkami (a vlastně před čímkoliv).
Pohled na sluncem zalitý Tallinn z místního přístavu. Nenechte se tím sluníčkem zmást 19. dubna 2011 se v Tallinnu uralský kabát, šála i rukavice ještě docela hodily.
Společnost Tallink křižuje Baltské moře. Bohužel, do Petrohradu s ní dokřižovat nemůžete, takže jsme musely těch pár set kilometrů drncat dalších osm hodin autobusem. Přístaviště v Tallinnu díky výletním (i nevýletním) lodím vypadá jako letiště a lidé vycházející z něj za sebou táhnou kufříčky na kolečkách a hlasitě si povídají (zřejmě se stejně jako vzdušní cestující těší z toho, že přežili!)
To bílé tam vzadu není zasněžené sovětské pole, ale zamrzlé Baltské moře. Takhle na nás párkrát vykouklo cestou z Tallinnu do Narvy-Ivangorodu, města rozděleného na ruskou a estonskou část (v jaké části se zrovna nacházíte je velmi snadné rozlišit a věřte mi, nejedná se jen o známých 5 rozdílů). Hranicí mezi Ruskou federací a Estonskem je řeka, nad kterou stojí na každém jejím břehu pevnost - jedna s ruskou vlajkou, druhá s Estonskou. Anička mě při té příležitosti poučila, že o Narvu velmi stál car Ivan Hrozný a dlouho o ni bojoval. Pochopila jsem to tak, že se mu to povedlo jen napůl a, aby alespoň demonstroval svou sílu (jak je v Rusku dávným zvykem), přejmenoval si tu svou dobytou půlku (města) a hrad podle svého gusta. Rusové v tomhle opravdu nejsou originální... Jako by snem každého ruského vůdce bylo mít svoje město-hrad. Však to dobře znáte... Petrův hrad - Leninův hrad... Volžin hrad - Stalinův hrad...
Rudá záře nad Petěrburgem... jaký jiný název tento atmosferický jev nad městem, kde všechno rudé začalo?
Něva je v Petrohradě skutečně všudypřítomná a obrovská. Českou zálibu ve všem malém Rusové většinou moc nechápou. Mně se po našich malých řekách (které taky tečou), malých městech (kde také žijí lidé) a zdrobnělinkách v Rusku vždycky stýská. Majestátnost a monumentálnost moji českou duši vyčerpává...i když jsem rusalka!
Spas na krovi. Na krvi se v Rusku už tradičně staví... tady na tom místě teroristé spáchali atentát na Alexandra II. Někde jsem slyšela, že mu dali bombu do kuliče (mazance), ale asi je to stejná písnička jako s předchozím poklidným průchodem bránou a střílením.
Mědnyj vsadnik. Měděný jezdec. Kateřina II. sochu věnovala Petru I. Puškin o něm napsal celou povídku! Je to o buntu máleňkogo čelověka.
Petropavlovská pevnost vypadá na mapě lépe než ve skutečnosti, ale její vysoká vysokánská pozlacená špička věže působí pro české oko opravdu nevídaně. Fotka dokumentuje, jak je Petropavlovská pevnost ve skutečnosti maličká:D
Pod kabátkem jsem se sice neopálila, a to jsem ho dokonce několikrát v tom horku (15stupňů) musela sundat, jinak bych se upekla! Zato na obličeji se mi objevilo mírné ruské opálení, na které mě upozornila profesorka Taťjána, když jsem se po návratu z prázdnin snažila nenápadně vklouznout na seminář, na který jsem už 15minut opozdála;)
Žádné komentáře:
Okomentovat