Dorazila... pochopila... zvítězila! aneb ČR-Francie po první třetině 1:0

"Tak polskými aerolinkami ne...," říkala jsem si v listopadu při shánění letenky do Vilniusu, hlavního města Litvy, kam mě po klikatých cestách osudu dovedl fenomén zvaný Erasmus. Z Prahy do Vilniusu se totiž levně letecky dostanete přes Varšavu, přes Kyjev, přes Rigu (ta se nachází v Lotyšsku, to je ta prostřední země na mapě pobaltských zemí a nad ní je Estonsko s městem Talin), dokonce to můžete vzít přes Vídeň, Frankfurt a Brusel - všechny tyto letecké mezidestinace doporučuji, pokud máte chuť a čas na celodenní výlet. Anička se Standou, další dva studenti Masarykovy univerzity, kteří stráví jarní semestr 2011 na Vilnius University, přifrčeli autobusem přes Polsko, což trvalo 20 hodin - tedy skoro stejně jako let s bruselským mezipřistáním.

Pokud nehodláte drncat po polských dálnicích nebo se kochat krásami letišť Evropy, musíte pustit chlup a zaplatit si přímý let s ČSA. Tuto strategii jsem zvolila a velmi jsem se z ní těšila a chválila jsem se, jak jsem to hezky vymyslela, až do chvíle, kdy jsme po zhruba po hodině a půl letu začali přistávat. Abych byla upřímná, v ten moment jsem jen pevně doufala, že přistáváme, protože mlha přede mnou mlha za mnou se mi trochu nezdála a hlavou se mi nepřestával honit vtípek mého bratra: "Letí to přes Smolensk, jo?" Nakonec jsme ale přistáli a z okénka letadla jsem zřetelně uviděla nápis VILNIUS. Trochu jsem se uklidnila, že jsem tedy na Ruzyni nakonec nevlezla do špatného gatu, hned vedle mého vstupu na palubu totiž cestující nastupovali do letadla s destinací RIGA, což jistě čtenáři pochopí,... Latvia, Lithuania... kdo se v tom má vyznat. To by si spletla snad i zvuková režie na mezistátním fotbalovém utkání). Posléze ve mně ale hrklo, protože co když i ten Vilnius se řekne jinak než česky, ale tuto psychotickou myšlenku už jsem si z hlavy vyhnala a srdnatě z letadla vystoupila. Abych to zkrátila, dorazila jsem včas a na správné místo!

Na letišti na mě čekala "mentorka" Dovile (nakonec se potvrdilo moje podezření, že je to dívka!), studentka Vilnius University, která dobrovolně pomáhá zahraničním studentům v Litvě přežít. Dovile zavolala podivnou řečí taxík a když taxikář dorazil, tiše jsem se proklínala, že jsem si dopředu nenastudovala aspoň "dobrý den", protože jsem se tvářila jak malý český usměvavý idiot. V tom mi došlo, že když je Dovile "mentorka", tak já jsem asi něco s podobným slovním základem a s předponou "de-"... což by tak odpovídalo.

S přihlédnutím k dřívějším dobrodružstvím, včetně kolejních anabází, které s Evou a Markétou popisujeme na blogu rusalkyuralky a rusalkynavolze jsem tentokrát nezaváhala a předem jsem si zařídila ubytování v soukromí v centru Vilniusu. Neudělala jsem vůbec špatně. Bydlím v domě porostlém břečťanem, na ulici, která sousedí s filharmonií, magistrátem a hotelem Radisson, kde se svého času ubytoval i Dostojevský.



Spolu se dvěma francouzskými studenty Clémentem a Maëlem obýváme byt, ve kterém nechybí tři pokoje s funkčními zavírajícími se dveřmi, nábytek různých tvarů a stylů (od baroka přes funkcionalismus po socialistický realismus), tři normální postele (ok, nevím nakolik jsou normální, ale aspoň nejsou číňanské), teď už čistá kuchyň, koupelna, ve které před sprchováním nemusíte stropní omýtku omlátit deštníkem, aby vám nespadla na hlavu. Dále máme pračku, která sice naposledy prala utěrky asi 12 hodin (už chápu ten systém, že se za energie platí později a zvlášť bez ohledu na výši najemného) a POZOR! máme ledničku i normální evropský záchod s klasickým záchodovým prkýnkem! Tímto uzavírám povinnou kapitolu o tom, jak ve Vilniusu bydlím, a doufám, že jsem tak uklidnila celou svou rodinu, která se již tradičně nejvíce baví stavem sanitárního vybavení obydlí na mých cestách.



Po rychlém seznámení s tím, jak bude asi soužití se dvěma Francouzi probíhat, zaujala jsem taktiku sofistikovanější, než jakou uplatňoval samotný Napoleon, který ve Vilniusu pobýval (jak jsem pochopila z pamětní desky na jednom z domů - říkala něco jako: "Napoleonas... 18..-18.. Posléze mi tento fakt potvrdila i milá paní průvodkyně Margarita, která nás pět nebohých erasmáckých studentů ze skupiny 6 (šeše grupe) tři hodiny vodila mrazem, větrem a sněhem po historickém centru města. Ale o tom zřejmě až jindy).

Narozdíl od Napoleona, který z východní Evropy nakonec odtáhl s nepořízenou, jsem se rozhodla zvítězit. Tři dny jsem milé chlapce zdatně podporovala v relaxačním popíjení piva, vaření večeří, motivovala jsem je becherovkou a uherským salámem (mou babičkou oblíbeným talismanem na cesty) a po tom, co jsem si v pátek večer definitivně získala jejich důvěru energickým tancem na jedné Erasmus party, udeřila jsem nečekaně v sobotu ráno požadavkem na uklízení. Et voila... Zafungovalo to. Kluci vyprášili koberce, vytřeli podlahu v celém bytě, přestavěli nábytek a ani u toho moc nedržkovali. Nakonec uvařili večeři. Zní to všechno až moc ideálně? Chmmm... jako správný Napoleanas čekám odvetný úder. Ten se zřejmě brzy dostaví. Clément šel včera na další ze série erasmáckých večírků a prý pozval k nám na "flat party", koho mohl. V této situaci se mé naděje upírají k jediné spásné myšlence a to, že si jeho pozvání po včerejším večeru pamatuje jen málokdo z dotyčných, a doufám, že na něj brzo zapomene i Clément a já svůj boj za uklizený byt dovedu do vítězného konce. Snad dopadne podobně i můj boj s litevštinou... O tom ale až příště. Labas vakaras. Mano vardas Tereza!