Takže "kalba"...?! (napsala Tereza Kubíčková)

(upozornění: Příspěvek se netýká žádné Erasmus Party, alkoholických dýchánků, ani nočních tahů mých francouzským spolubydlících po Vilniusu, prostě žádné z obvyklých forem socializace mladých lidí na studijním pobytu.)

Milý čtenáři, pro úplnost pokračujeme v krasojízdě na téma "Jak jsem se dostal/a k litevštině". Pokud mí spolublogeři litevštině zasvětili minimálné svá vysokoškolská studia a pokud oni tvrdí, že se k ní dostali jak slepí k houslím, co mám asi tak říkat já - rusalka bledá, která si se svou kavkazskou ruštinou v hlavním městě novodobého sánskrtu připadá jako slepé kuře, co hledá své zrno!

Trošku si tady vyčítám, že jsem více nenaslouchala rad svého tatínka, který se po zhruba padesáti letech kategorického odmítání veškerých jazykových kurzů jakéhokoliv západního jazyka, rozhodl, že zahájí studium sánskrtu - údajného nejbližšího příbuzného indoevropštiny, pramatky všech (téměř všech - londýnský dialekt chorvatštiny se nepočítá) evropských jazyků. Rozhodnutí to bylo úplně racionální. Můj tatínek totiž vcelku pragmaticky argumentoval, že pokud se naučí sánskrt, bude vlastně umět všechny jazyky. V té souvislosti mi vždycky přicházela na mysl pohádka o Jiříkovi, který přelil, po tom, co ochutnal hada a zaposlouchal se do řeči dvou vrabců na okně králova hradu a král ho pak vykázal a..., ale jako hodná dcera, jsem proti tatínkově úsilí nic nenamítala, zvlášť když on veškeré mé snahy o jízlivé komentáře, hatil svými dorozumívacími úspěchy na našich cestách po západní Evropě.

Když jsem se tedy ocitla v Litvě, kde se mluví jakousi indoevropskou ...-(ř/t)inou [malý rébus pro zvědavé hlavy], jsem se po Vilniusu pohybovala s výrazem ve tváři nacvičeným při mém úvodním výstupu v taxíku.

S chutí a očekáváními jsem se proto vrhla na již zmiňovaný SLLC. Survival Lithuanian Language Course - (Rychlo)kurz přežití v litevštině, který nabízí Universitetas Vilniaus pro tak nadané litevštináře jako jsem například já. Na prvním kurzu nás bylo asi 15, přičemž polovinu počtu tvořili studenti z Jižní Koreje. V úterý jsme psali závěrečný test a zbyla Maďarka, Slovinka, Italka, a Češka. Ostatní svůj boj vzdali a zřejmě se potloukají po ulicích s angličtinou (nebo její národní modifikací podle místa původu daného mluvčího - fantazii se meze nekladou - Czenglish, Hungarenglish, Polenglish, oblíbená Frenglish - tu slýchám dost často: "Techrezááá, kud jú elp mí?", apod.) a čelí schovívavým pohledům litevských servírek, prodavaček, řidičů MHD a taxíků a vůbec všech lidí kolem. Jenomže, ono je to vlastně jedno, jestli Survival navštěvovali nebo nenavštěvovali. Já jsem na tom i s úspěšně zakončenou zkouškou úplně stejně jako oni.

Naše milá paní lektorka Vajda s námi postupně probírá všechna klíčová konverzační témata a neustále nás přesvědčuje o tom, co už jsme schopní litevsky říct. Podle ní už si umíme zavolat taxík, v kiosku poprosit o šokoladukas (čokoládka), zakoupit si atvirukas ir páštas žánklas (pohled a známku), v restauraci si objednat jídlo, v baru pivo, umíme si domluvit schůzku a zeptat se, kde co je. Podlehla jsem tomu klamnému dojmu a Vajdiným přesvědčovacím schopnostem, a to hned dvakrát!

Poprvé jsem s úsměvem a laba diena na rtech odhodlaně jsem vrazila do supermarketu, abych si u prodavačky nechala [papildyti sáskajtu] - nabít kredit. Taková činnost v Litvě vyžaduje jednu větu: [Prášom papildyti sáskajtu]. Tuto podmínku jsem splnila. Ovšem stalo se to, co učebnice nepředvídá, i když já jsem to ve skrytu duše předvídala, ale raději tabuizovala! Dostalo se mi totiž odpovědi, a ne lecjaké...: "Aš iškopatu G%@&*! važ kur.. bla bla bla... " Takže rusalce, s ambicí využívat pro tuto stáž přídomek "litevka", sklaplo. Nasadila jsem onen nacvičený výraz [aš nesuprantu] - v překladu: "nerozumím" (v detailnějším překladu: "jsem idiot") a slečna za kasou mě odhadla na Rusku, takže rozhovor se dále už odvíjel v pro mě přirozenějších podmínkách. Je zajímavé, jak se lidi kolem změní, když začnou mluvit jazykem, kterým rozumíte. Z podivně huhňajících tvorů se stanou lidské bytosti mluvící lidskou řečí a svět najednou dává smysl!


Druhý můj litevský výstup se odehrál po velkých přípravách, kdy jsem se rozhodla objednat si v restauraci pivo. Celou cestu do hospody jsem si opakovala [Prášom duoti alůz] = "Prosím, dejte mi pivo", a dokonce jsem byla připravená na otázku [Kokio?] = "Jaké?" Všechno fungovalo! Servírka přišla, zeptala se, já odpověděla, ona se zeptala, jaké chci pivo... a mé srdce zaplesalo natolik, že jsem slečně musela anglicky sdělit, že je to přesně jako v té učebnici! a že je to super a moc jí děkuju!... no, a to byl konec mé konverzace a zachránit mě musela Anička, která z mého nadšeného pohledu dívky, která právě vyhrála Miss USA, vyčetla, že si dám to pivo velké, značky Švyturys Ekstra.

Abych to zkrátila, klíč k litevštině zřejmě leží v tom, že litevsky se řeč nebo jazyk řekne "kalba". Pokud tedy v němčině šprechtíme a v angličtině spíkujeme, tak v litevštině prostě kalíme. Co jiného by si student na Erasmusu vlastně mohl přát!

Geros dienos! Mano (zatím ještě pořád) vardas Tereza!