Alus nebo пиво?

Tento článek píšu záměrně před sobotní návštěvou muzea o KGB a genocidě, takže mi nejsou známy počty Litevců, deportovaných do útrob SSSR po příchodu sovětských armád do Pobaltí. Všem, co mě rádi označují za "rusofilku", což zní v češtině dost pejorativně, a nejen jim vzkazuji, že ruština je pro mě jazyk Puškina, Čechova, Achmatovové a Ivana Urganta, vtipného krasávčika z ruské televize, kterého vy ale nemůžete znát, protože vy se od ruského jazyka zatvrzele distancujete. Vaše škoda. Můžete se na Váňu Urganta jenom dívat, já jeho vtipům ale budu i rozumět.

V Litvě sice studuju ruštinu, ale od začátku pobytu mi bylo jasné, že tahle země není... Rusko, a jestli je to východní Evropa, tak jsem si ji představovala jinak. Každý Čech by asi nerad poslouchal, jak nějaký cizinec srovnává jeho zemi třeba se Slovenskem, Polskem nebo právě, nedej bože, s Ruskem. Omlouvám se všem Litevcům, ale se zkušeností rusalky z Uralu a na Volze se srovnání prostě nevyhnete.



Abych to vzala zkrátka: do knihovny si můžete nejen bez překážek (administrativních i fyzických) dojít a procházet se po ní, můžete si například i prohlédnout a DOMŮ vypůjčit knihu! V hlavním městě s vámi pohotově pohovoří anglicky i babička na ulici, prodávající ušanky. Městská hromadná doprava má internetové stránky s interaktivní mapou a pevným jízdním řádem, který se dodržuje. Na ulici se dost často lidé usmívají, ale vysvětluji si to tím, že se jejich obličeje zmítají v křeči zafixované mrazem. Zima teda uralská a útěchou mi není ani četné ujišťování místních obyvatel, že takové mrazy už tady dlouho nebyly, ale aspoň se dá čas strávený na ulici minimalizovat na 15 minut a nemusím se táhnout někam na 8-oe marta. Nemilý rozdíl je v tom, že v Rusku mi nikdy na přednáškách nebyla zima.

Budovy jsou tam štědře vytápěné. Tady sedíme všichni regulérně v kabátech (univerzita ze 17. století, co bych tak asi od ní chtěla?) a na ulici pak do dvou minut necítíme prsty u nohou. Všechno je tady tak správně erasmácky korektní, žádné propustky, žádné bumážki a u vchodu na universitu nesedí příslušnice KGB v uniformách.



Kromě vnějších rozdílů jsou tu i ty vnitřní. Historická paměť je věc ošemetná. Například jedné rusalce dost znepříjemňuje život. Možná to tu příliš prožívám, ale nějak nechci v Litvě nikoho urazit tím, že na něj automaticky začnu mluvit rusky. Dost se bojím toho, že si dotyčný bude myslet, že jsem buď Ruska a nestojí mi za to naučit se litevsky, nebo že sice Ruska nejsem, ale že Litvu automaticky považuju za sféru ruského vlivu, kde je ruština přirozenější než místní jazyk.

Došlo to až tak daleko, že se poprvé v životě stydím za to, že mluvím dobře rusky - občas koketuju s myšlenkou záměrně dělat chyby, ale znáte šprtku Kubíčkovou... "Ha!" říkáte si, "ta se rouhá!" Žádné strachy! Konec mé vzpupnosti se dostavil, a to ve velmi přirozené formě. Hřebínek mi spadl na trhu!



Vydali jsme se takhle jednou ráno ve složení dvě Češky a dva Francouzi... mrzlo trochu víc než bylo třeba na Kalvariju gatve, kde se nachází největší trh (turgus) ve Vilniusu, Kalvariju Turgus. Dost rychle jsem pochopila, že hlavním tržním jazykem mezi stánky roztodivných tvarů s roztodivnějším zbožím na improvizovaných pultech je ruština. Nejlíp rusky na světě mluvící šprtka Kubíčková se ani nemusela moc namáhat přijít i o své kacířské úvahy o záměrném chybováním v jazyce té velké země, protože si při své velkorysé snaze pomoct Aničce při nákupu prostěradla zopakovala onen tríček z Jekatěrinburgu, kdy jsme se s Evičkou rozhodly sehnat normální evropskou peřinu, chodily jsme po městě a všem tvrdily, že sháníme pěknou teplou podušku - polštář...



Tentokrát jsem nebyla důmyslnější - prostě jsem si spletla ruská slova pro prostěradlo a ručník a neustále opakovala trhovcům, že sháníme polotěnce s rezinkoj vokrug...


Samozřejmě, že tamní prodavači prožili s ruštinou delší dobu než já, takže jim rychle došlo, že blbá lingvistka z Čech po nich nechce ručník na gumičku, ale próstyň (prostěradlo). Naštěstí Aničce i mně mrzly nohy, takže jsme musely z místa nejvyšší rusistické potupy odtáhnout. Próstyň jsme samozřejmě sehnaly!



Po objevu přirozenosti ruštiny na litevském trhu mé obavy a ostražitost polevily. Malý lexikální kolaps jsem si odpustila a došla k závěru, že už si můžu dovolit všechno. Chyba lávky. Odpověď "Blbé." na otázku: "Jaké máte pocity?" vás může zastihnout i na univerzitě. To takhle čekáte na přednášku o rysech ruské civilizace a najednou na vás vyučující začne mluvit litevsky. "aš blalblba jus blablabla šventas valentinas... bla bla bla..." Tak jsem na něj hodila svůj nacvičený výraz - tentokrát ne: "jsem idiot", ale oprášila jsem KK. A říkám mu rusky: "Možná byste to mohl říct rusky..." a on mi perfektní ruštinou odpovídá: "No to si nemyslím. Já totiž rusky vůbec nehovořím. Zřejmě jste si spletla učebnu." To jsem si teda spletla. Ostatní studenti si nic nespletli, na stole měli učebnice latiny a na mě zírali (s dokonale osvojeným KK) přesně jak na onoho idiota.

Po historce s latinářem jsem se s dotazem, jak to teda je, natvrdo uhodila na naši paní domácí, jen co vešla do dveří. Ta se trochu divila, přece jenom si přišla akorát pro nájem, ale poněkud schizofrenicky mi odpověděla, že samozřejmě ruština je jazykem okupantů a nová generace už ji vůbec nezná, ale zároveň že nikomu nebude vadit, když s nimi budu mluvit rusky. Čert se v tom vyznej! Naštěstí jsem si však už zapamatovala nejužitečnější větu každého cestovatele: "Prášom duoti alůz" (Prosím jedno pivo). Takže na zdraví můžu připít všem, kdo dočetli až sem! I sveikata!