Drobné střípky ze života (napsal Stanislav Bednář)

Život tady na Litvě - ostatně jako kdekoliv jinde na světě - je vyplněn drobnými příhodami, které na první pohled snad ani nestojí za zmínku. Dennodenně člověk shlédne spousty zajímavých situací na ulici, či sám zakusí na vlastní kůži při takových rutinních činnostech jako je nakupování, návštěva čistírny apod. (Zaznamenávat každou takovou příhodu by bylo nejen vyčerpávající, ale po čase i pro čtenáře nudné. Nemluvě o tom, že zprostředkovaný zážitek nikdy není tak intenzivní jako samotný prožitek.) Člověk je holt navyklý na jakýsi standart, jakousi automatiku, a moc nepřemýšlí nad tím, že někde jinde by to prostě mohlo fungovat trochu jinak, či že by onen zažitý standart mohl mít jinou podobu…



Po několika týdnech strávených ve Vilniusu člověk zjistí, že pobyt tady nebolí, a přeci jen město i život v něm se moc neliší od života kdekoliv jinde v západní Evropě. Vlastně to, že to je do Ruska, co by kamenem dohodil, a zbytek došel pěšky, si člověk uvědomuje jen díky tomu, že (krom toho, že se tu divně mluví, a v momentě kdy se člověk nemůže vymáčknou a leze to z něj jak z chlupaté deky, na něj vždy spustí rusky ) je to země plná „typických“ ruských kontrastů – jeden moment je člověk na ulici plné historických budov a z toho se ocitne mezi paneláky, dřevěnými domečky či železo-sklo-betonovými monstry… Tak nějak to charakterizovala jedna moja spolužačka z Francie, která před příjezdem do Litvy věděla o této zemi jen to, že leží kajsi na východě a byla po dlouhá léta součástí Sovětského svazu. Já s tím v podstatě musím jenom souhlasit.



To se pak ale stane, že se člověk jednoho rána při pohledu na svůj gsicht v zrcadle rozhodne, že je načase zkrotit tu svoji rozcuchanou hřívu a zajít se ostříhat. Jenže HA! Doma je člověk navyklý chodit ke své kadeřnici, která už ví co a jak se pánovi/paničce líbí. Ale tady? V cizí zemi? Z učebnic je člověk vybaven na návštěvu restaurace, kavárny, obchodu, nádraží, doktora.. ale holiče? Ve slovníku si člověk najde fráze typu: „chtěl bych se nechat ostříhat; musím se objednat nebo máte ještě dnes volno; stačí jen zkrátit, nepotřebuji ostříhat moc“ a pak jen zbývá doufat, že se na nic nečekaného nezeptají. Když už má člověk pocit, že ví jak se domluvit, je třeba najít správné místo kde onen čin spáchat. Takže se poptá kamarádů na zkušenosti a začíná ta pravá sranda. První: „Tam nechoď, tam je draho“, druhý „Tam taky nechoď, tam tě vymigají jak Rusa “, třetí: „A vedle je to prý ještě horší, tam prý stříhají ala MacGyver“. A teď babo raď! Tož nic, zkusím zajít někde, kde ještě nikdo nebyl... ne moc blízko centra (nebude to tak drahé) a ne moc daleko, či na taková pochybná místa jako je nádraží nebo tržnice (přeci jen MacGyver už vyšel z módy). Nakonec jsem zapadl do jednoho holičství na Pylimo gatve. Zdárně vysvětlil, co bych rád, a usadil se do křesla.. Jak se paní jala stříhat kolem uší a přibírat boky aniž by věnovala pozornost tomu zbytku, začal jsem se obávat, že to přeci jen skončí účesem z 80.let. Když pak začala mluvit rusky tak jsem zadoufal, že to nakonec bude radši ten Rus - to přeci jen časem doroste... No, nemá cenu to zbytečně dramatizovat, výsledek není k zahození. Sestřih je prostě kratší, tak jak jsem si objednal, a stále vypadám jako člověk. Tož tak.

A něco usměvného nakonec? Když jsme se bavili o účesech, tož se kolega z Polska svěřil, že u nich používají označení „český fotbalista“. (vzpomínáte jaký sestřih měl Poborský, Berger nebo Suchopárek na Euru 1996?) Do toho se zapojil můj spolubydla z Kanady s tím, že u nich mají pojmenování podle jednoho hokejisty z Maďarska, Jaromír Jágr se prý jmenuje :D:D:D


(foto: isport.blesk.cz)