Krepšinis

Námět na tuto reportáž jsem získala už před časem, ovšem nějakou dobu to trvalo, než jsem se ze zážitku zotavila. Místní sportovní událost číslo jedna je totiž krepšinis. Pokud se vám právě vybavil nějaký roztodivný druh tělesné aktivity - něco mezi curlingem (lingvistka si to slovo musela vygooglovat) a famfrpálem, tak je to skoro správně. Zatímco u nás vede fotbal a hokej, v Litvě je to basketbal. Proč tomu tak je, se můžete dozvědět zde. A že svůj krepšinis Litevci opravdu žerou se přesvědčíte zde (Chvíli jsem si připadala jako hyena, že hledám ta zranění nebo dokonce úmrtí na hřišti, když tam všude píšou o tragédiích při zápasech, pak mi došlo, že tragédie tady znamená jen prohra... holka no).

Historku o svém vlastním basketbalovém působení vynechám, za prvé by to vydalo na jeden celý velký konkurenční blog (pche!) a za druhé, už mám dost těch pohledů, které v reakci na informaci o tom, že jsem hrála basket, říkají: "a tys byla dřív vyšší?" Každopádně, když se naskytla možnost navštívit basketbalové utkání v Litvě, nadšeně jsem kývla. Nezapomněla jsem samozřejmě okomentovat ten název... "nějakej krepšinis, ty Litevci to fakt už přehání s tím svým jazykem..." Pak mi ale došlo, že bych si před vlastním prahem měla zamést naši českou "košíkovou" a radši jsem se soustředila na litevský pravopis, podle kterého se "euroliga" píše "eurolyga" a ha ha ha...:D

Zápas vilniuského týmu Lietuvos Rytas (Litevské ráno) proti španělskému Caja Laboral (doufám, že: Tvrdě Pracující) se odehrával v Siemens Areně, kam se na basketbalová utkání vejde až 11 000 diváků. Na klíčový zápas euroligy o postup do čtvrtfinále (jestli jsem to dobře pochopila) bylo vyprodáno. Hned po příchodu do haly jsem mezi tisíci křičícími diváky náhle zjistila, že litevsky velmi dobře rozumím. V řeči o několika málo heslech (Rytas! Lietuva!) a gest (pán přede mnou) se nedalo nevyznat. Ještě příjemnějším zjištěním bylo to, že už dokonce dokážu rozeznat stylistické zabarvení slov. Tak například slovo "k...va" (doplňte dvě písmena) znamená v litevštině to samé jako v češtině! A protože Litevci žádná vlastní sprostá slova nemají a když mají, tak je do slovníků nezahrnují, vypůjčují si mnoho jadrností z ruského matu (a vyslovují je tak nějak litevsky). Takže třeba takové neškodné "blat" má význam... vlastně také předchozího slova. (Pokud teda fanoušci nepožadovali v utkání "krev" podle anglického "blood" - i když teď mě napadá, že i tato drsná varianta by mohla hladině emocí při utkání odpovídat!)

O Litevcích se PRÝ říká, že jsou to "Španělé severu". Něco na tom je. V den zápasu mrznul Vilnius v -15 stupních, Siemens Arena byla klimatizovaná, což spolu s temperamentem "Španělů severu" i jihu asi způsobovalo to, že se diváci v kotli (kotlas?!) pomalu, ale jistě obnažovali. Naše litevská basketbalová průvodkyně Milda se snad před zápasem na tribuně i pomodlila (zřejmě k pohanskému bohu války). Pokud měli míč v držení hosté, otřásala se Arena v základech vlivem mocné tlakové vlny vyvolané křičením, pískáním, bučením, hučením, dupáním a skřehotáním. (Miluju češtinu! Nedávno jsem se však dozvěděla, že pro slovo "svah" existují v litevštině dva odlišné názvy podle toho, jestli se na ten "svah" díváte seshora nebo zespoda. O to víc miluju češtinu!)

O přestávkách se na hřišti odehrávaly tanečky litevských roztleskávaček. Jak mi sdělil Clément, můj spolubydlící z Francie, dlouhovlasé tanečnice v úsporných úborech vlnící se v divokých rytmech tak, aby pohybovou sestavu zakončily na palubovce v rozštěpu, přesně odpovídají francouzským představám o dívkách z Litvy. Kolem litevských cheerleaders většinu času vtipně poskakoval i maskot týmu Lietuvos Rytas - vlček. (Kdysi jsem si z přednášek kurzu Slovanské jazyky z diachronního hlediska odnesla poznatek, že na konci období baltoslovanské jazykové jednoty si západní Slované ve slově "vilkus" poškrtali samohlásky a vznikl z toho český "vlk". I kdyby to tak nebylo, tak "vilkus" je jediné litevské slovo, které původně znám a jsem na to dost hrdá. A google translate, který mi hlásí slovo "vilkas", ani budoucí Standovy opravné komentáře, mi tu radost nezkazí!)

Přes všechny projevy podpory od domácího publika Lietuvos Rytas nakonec prohráli a v Eurolyze to pro ně v sezóně 2010/11 znamenalo konec. Ani bych se nedivila, kdyby Rytas nezvítězili proto, že se zalekli zuřivých pohybových kreací španělského trenéra.

Milda a Clément jdou dnes na litevské derby Vilnius - Kaunas. Řekla bych, že v českém prostředí by, co do emocí, takové utkání odpovídalo zápasům Baník Ostrava - Sparta Praha nebo Baník Ostrava - Viktoria Žižkov, vlastně... Baník Ostrava - jakýkoliv jiný tým. Já se nezúčastním, já teď přece jen víc fandím českému hokeji;)

Výsledky hlasování: Kolik bude do konce února ve Vilniusu naměřeno mínusových stupňů?

S lakoničností vlastní litevským únorem prokřehlé rusalce-jantarce a s opatrným (snad ne naivním) pocitem, že je to nejhorší za námi Vám sděluji, že pravdu měli všichni ti, komu rosnička ve sklenici (popř. Rákosníček) předpověděla, že bude ve Vilniusu nejméně - 20 stupňů Celsia! Ti, kdo pozitivně odpověděli - 10 však považuji za vítěze morální a posílám jim po severním větru Lábas a sérii jarních fotek z oslav dne sv. Kazimíra, při kterých mi nožky mrzly jen mírně;) a na tomto místě mohou přestat číst tento děkovný příspěvěk. A teď se vypořádáme s... delikventy! -30? Styďte se! A hlavně vězte, že o vás víme... grrrr! Nicméně, pod blahodárným vlivem studia ruské literatury, která je v podstatě jen o tom, že se někdo kaje a druhý mu odpouští/neodpouští, vám oznamuji, že v dalším hlasování si můžete zlepšit reputaci!

Enjoy your Erasmus! Aneb: Socializovat se? Ale jak? A proč?

Je to nepsané pravidlo, Erasmus studijní pobyt předpokládá nová přátelství, střety kultur a vůbec spoustu alkoholu. Je to prostě rychlejší způsob života, než na jaký je člověk zvyklý ve své rodné zemi, městě, vesnici. Je to čas, který může změnit celý váš život. Většinou – soudím dle výpovědí svých již za hranicemi pobyvších přátel – se člověk domů vrátí se zlomeným srdcem nebo se závazky kdesi v jiném státě, nedejbože na jiném kontinentě. A někdy si taky po návratu zhluboka vydechne a podstoupí abstinenční kůru.

Je to nepsané pravidlo, jenže pořád pravidlo, předpoklad. Ale co když je venku zima, tedy opravdová zima a vám se fakt nikam nehce? Co když se vyděsíte hned první týden, protože se od vás očekává, že budete hrát společenské hry (tzv. orientation week, týden organizovaný mentory, týden s lehce oragnizovanou zábavou, bože, odpusť všem organizátorům)? A co když se vám nelíbí v klubech, kde to chce tvrdé lokty nebo velká prsa (ani jedno nevlastím), abyste se probojovali až k báru a konečně se zchladili pivem (litevským, bohužel)?

Nesmíš se vzdávat, říkala jsem si. A tak jsem se nevzdávala, vydala se do dvacetiminusových mrazů a pár vilniuských klubů přeci jen poznala. Překvapí vás především svým architektonickým řešením. Třeba: v podzemí, kde si můžete osahat základy starých hradeb (Tarantino); v řadovém domě na hlavní štrase, kde vám jednotlivé místnosti připomínají příjmací salony městské honorace z devatenáctého století (Prospekto); podobně v dalším klubu (Pabo Latino), tam vás však víc než cokoli jiného porazí nablýskanost jiné honorace, tentokrát z jednadvacátého století (dress code: vysoké podpatky, krátké sukně nebo jiný značkový outfit, dokonalý mejkap – který je nutno pravidelně obnovovat, takže na dámských toaletách čekáte nejen až se uvolní kabinka, ale také až se nad vámi zželí nějaká barbína a pustí vás k umyvadlu, nad kterým – a to je důležité – je jediné zrdcadlo široko daleko), kde u baru postávají staří mlsní kocouři a ohánějí se kreditkou, aby vám zaplatili drink (až zplatí, rychle se ztraťte v davu, aby snad nedošlo k omylu); a za zmínku také stojí klub, jenž se nachází v základech železobetonového mostu přes řeku Neris (Bermudai). Kromě toho vás může udivit nevyčerpatelné množství Erasmus studentů. Bože, a kam se poděli místní? (Tuto záhadu musíme rozkrýt, bez odpovědi se prostě vrátit nemůžeme.) Třešničkou na dortu je nejslavnější místní klub Salento, neboli cílová stanice sex-turistů ze všech koutů světa. Moment – cílová? To jsem se špatně vyjádřila, cíl je až někde pod sukní, pod dekou, v posteli, ale hlavně nebýt sám.

Po prvním týdnu jsem si musela přiznat, že má šance socializovat se se den ze dne snižuje. Definitivně jsem to pochopila, když jsem seděla u baru ve výše zmiňovaném Salentu (první a doufejme i poslední má návštěva) – přitančil ke mně jeden mladík, nasmíval se od ucha k uchu, ptal se mě snad na jméno, ale kdo by ho v tom rámusu slyšel, můj zmatený výraz ho donutil k jisté přímočarosti – přece nebude ztrácet drahocenný čas, pokud není šance na úspěch –, a tak se rovnou zeptal: Are you interested? No!, rychle a instinktivně jsem zavrtěla hlavou. Mladík elegantně odplul ulovit někoho jiného. Už vím, tudy cesta nevede. Nejspíš se se zlomeným srdcem nevrátím...

Takže úvodní otázka zůstává – prozatím! – nezodpovězena.

Drobné střípky ze života (napsal Stanislav Bednář)

Život tady na Litvě - ostatně jako kdekoliv jinde na světě - je vyplněn drobnými příhodami, které na první pohled snad ani nestojí za zmínku. Dennodenně člověk shlédne spousty zajímavých situací na ulici, či sám zakusí na vlastní kůži při takových rutinních činnostech jako je nakupování, návštěva čistírny apod. (Zaznamenávat každou takovou příhodu by bylo nejen vyčerpávající, ale po čase i pro čtenáře nudné. Nemluvě o tom, že zprostředkovaný zážitek nikdy není tak intenzivní jako samotný prožitek.) Člověk je holt navyklý na jakýsi standart, jakousi automatiku, a moc nepřemýšlí nad tím, že někde jinde by to prostě mohlo fungovat trochu jinak, či že by onen zažitý standart mohl mít jinou podobu…



Po několika týdnech strávených ve Vilniusu člověk zjistí, že pobyt tady nebolí, a přeci jen město i život v něm se moc neliší od života kdekoliv jinde v západní Evropě. Vlastně to, že to je do Ruska, co by kamenem dohodil, a zbytek došel pěšky, si člověk uvědomuje jen díky tomu, že (krom toho, že se tu divně mluví, a v momentě kdy se člověk nemůže vymáčknou a leze to z něj jak z chlupaté deky, na něj vždy spustí rusky ) je to země plná „typických“ ruských kontrastů – jeden moment je člověk na ulici plné historických budov a z toho se ocitne mezi paneláky, dřevěnými domečky či železo-sklo-betonovými monstry… Tak nějak to charakterizovala jedna moja spolužačka z Francie, která před příjezdem do Litvy věděla o této zemi jen to, že leží kajsi na východě a byla po dlouhá léta součástí Sovětského svazu. Já s tím v podstatě musím jenom souhlasit.



To se pak ale stane, že se člověk jednoho rána při pohledu na svůj gsicht v zrcadle rozhodne, že je načase zkrotit tu svoji rozcuchanou hřívu a zajít se ostříhat. Jenže HA! Doma je člověk navyklý chodit ke své kadeřnici, která už ví co a jak se pánovi/paničce líbí. Ale tady? V cizí zemi? Z učebnic je člověk vybaven na návštěvu restaurace, kavárny, obchodu, nádraží, doktora.. ale holiče? Ve slovníku si člověk najde fráze typu: „chtěl bych se nechat ostříhat; musím se objednat nebo máte ještě dnes volno; stačí jen zkrátit, nepotřebuji ostříhat moc“ a pak jen zbývá doufat, že se na nic nečekaného nezeptají. Když už má člověk pocit, že ví jak se domluvit, je třeba najít správné místo kde onen čin spáchat. Takže se poptá kamarádů na zkušenosti a začíná ta pravá sranda. První: „Tam nechoď, tam je draho“, druhý „Tam taky nechoď, tam tě vymigají jak Rusa “, třetí: „A vedle je to prý ještě horší, tam prý stříhají ala MacGyver“. A teď babo raď! Tož nic, zkusím zajít někde, kde ještě nikdo nebyl... ne moc blízko centra (nebude to tak drahé) a ne moc daleko, či na taková pochybná místa jako je nádraží nebo tržnice (přeci jen MacGyver už vyšel z módy). Nakonec jsem zapadl do jednoho holičství na Pylimo gatve. Zdárně vysvětlil, co bych rád, a usadil se do křesla.. Jak se paní jala stříhat kolem uší a přibírat boky aniž by věnovala pozornost tomu zbytku, začal jsem se obávat, že to přeci jen skončí účesem z 80.let. Když pak začala mluvit rusky tak jsem zadoufal, že to nakonec bude radši ten Rus - to přeci jen časem doroste... No, nemá cenu to zbytečně dramatizovat, výsledek není k zahození. Sestřih je prostě kratší, tak jak jsem si objednal, a stále vypadám jako člověk. Tož tak.

A něco usměvného nakonec? Když jsme se bavili o účesech, tož se kolega z Polska svěřil, že u nich používají označení „český fotbalista“. (vzpomínáte jaký sestřih měl Poborský, Berger nebo Suchopárek na Euru 1996?) Do toho se zapojil můj spolubydla z Kanady s tím, že u nich mají pojmenování podle jednoho hokejisty z Maďarska, Jaromír Jágr se prý jmenuje :D:D:D


(foto: isport.blesk.cz)