Enjoy your Erasmus! Aneb: Socializovat se? Ale jak? A proč?

Je to nepsané pravidlo, Erasmus studijní pobyt předpokládá nová přátelství, střety kultur a vůbec spoustu alkoholu. Je to prostě rychlejší způsob života, než na jaký je člověk zvyklý ve své rodné zemi, městě, vesnici. Je to čas, který může změnit celý váš život. Většinou – soudím dle výpovědí svých již za hranicemi pobyvších přátel – se člověk domů vrátí se zlomeným srdcem nebo se závazky kdesi v jiném státě, nedejbože na jiném kontinentě. A někdy si taky po návratu zhluboka vydechne a podstoupí abstinenční kůru.

Je to nepsané pravidlo, jenže pořád pravidlo, předpoklad. Ale co když je venku zima, tedy opravdová zima a vám se fakt nikam nehce? Co když se vyděsíte hned první týden, protože se od vás očekává, že budete hrát společenské hry (tzv. orientation week, týden organizovaný mentory, týden s lehce oragnizovanou zábavou, bože, odpusť všem organizátorům)? A co když se vám nelíbí v klubech, kde to chce tvrdé lokty nebo velká prsa (ani jedno nevlastím), abyste se probojovali až k báru a konečně se zchladili pivem (litevským, bohužel)?

Nesmíš se vzdávat, říkala jsem si. A tak jsem se nevzdávala, vydala se do dvacetiminusových mrazů a pár vilniuských klubů přeci jen poznala. Překvapí vás především svým architektonickým řešením. Třeba: v podzemí, kde si můžete osahat základy starých hradeb (Tarantino); v řadovém domě na hlavní štrase, kde vám jednotlivé místnosti připomínají příjmací salony městské honorace z devatenáctého století (Prospekto); podobně v dalším klubu (Pabo Latino), tam vás však víc než cokoli jiného porazí nablýskanost jiné honorace, tentokrát z jednadvacátého století (dress code: vysoké podpatky, krátké sukně nebo jiný značkový outfit, dokonalý mejkap – který je nutno pravidelně obnovovat, takže na dámských toaletách čekáte nejen až se uvolní kabinka, ale také až se nad vámi zželí nějaká barbína a pustí vás k umyvadlu, nad kterým – a to je důležité – je jediné zrdcadlo široko daleko), kde u baru postávají staří mlsní kocouři a ohánějí se kreditkou, aby vám zaplatili drink (až zplatí, rychle se ztraťte v davu, aby snad nedošlo k omylu); a za zmínku také stojí klub, jenž se nachází v základech železobetonového mostu přes řeku Neris (Bermudai). Kromě toho vás může udivit nevyčerpatelné množství Erasmus studentů. Bože, a kam se poděli místní? (Tuto záhadu musíme rozkrýt, bez odpovědi se prostě vrátit nemůžeme.) Třešničkou na dortu je nejslavnější místní klub Salento, neboli cílová stanice sex-turistů ze všech koutů světa. Moment – cílová? To jsem se špatně vyjádřila, cíl je až někde pod sukní, pod dekou, v posteli, ale hlavně nebýt sám.

Po prvním týdnu jsem si musela přiznat, že má šance socializovat se se den ze dne snižuje. Definitivně jsem to pochopila, když jsem seděla u baru ve výše zmiňovaném Salentu (první a doufejme i poslední má návštěva) – přitančil ke mně jeden mladík, nasmíval se od ucha k uchu, ptal se mě snad na jméno, ale kdo by ho v tom rámusu slyšel, můj zmatený výraz ho donutil k jisté přímočarosti – přece nebude ztrácet drahocenný čas, pokud není šance na úspěch –, a tak se rovnou zeptal: Are you interested? No!, rychle a instinktivně jsem zavrtěla hlavou. Mladík elegantně odplul ulovit někoho jiného. Už vím, tudy cesta nevede. Nejspíš se se zlomeným srdcem nevrátím...

Takže úvodní otázka zůstává – prozatím! – nezodpovězena.