Malý příslib velkého článku

Živé a zdravé jsme se s Aničkou vrátily z naší dlouho plánované severní cesty. Po trasu Vilnius-Tallinn-Sankt Petěrburg-Riga-Vilnius jsme cestovaly během velikonočního týdne, a protože zatím máme plné ruce práce, jak se snažíme uvěřit, že do Litvy opravdu nakonec dorazilo jaro, a nestíháme Vám okamžitě zprostředkovat dojmy z cesty, nabízíme Vám zatím několik ilustračních fotografií:
Cesta z Vilniusu do Tallinnu trvá autobusem asi osm hodin. Dá se to vydržet. Krajina za oknem se na konci dubna stále víc a víc podobá mé představě o severských zemích.
Estonská krajinka na konci dubna.
Radnice v Tallinnu, hlavním městě Estonska (odteď už si to budu pamatovat navždy;))
Alexandr Něvský (pravoslavný chrám v Tallinnu) a Anička lstivě vyfocena tak, že z fotky nečiší její nenávist k focení před historickými památkami (a vlastně před čímkoliv).
Pohled na sluncem zalitý Tallinn z místního přístavu. Nenechte se tím sluníčkem zmást 19. dubna 2011 se v Tallinnu uralský kabát, šála i rukavice ještě docela hodily.
Společnost Tallink křižuje Baltské moře. Bohužel, do Petrohradu s ní dokřižovat nemůžete, takže jsme musely těch pár set kilometrů drncat dalších osm hodin autobusem. Přístaviště v Tallinnu díky výletním (i nevýletním) lodím vypadá jako letiště a lidé vycházející z něj za sebou táhnou kufříčky na kolečkách a hlasitě si povídají (zřejmě se stejně jako vzdušní cestující těší z toho, že přežili!)
To bílé tam vzadu není zasněžené sovětské pole, ale zamrzlé Baltské moře. Takhle na nás párkrát vykouklo cestou z Tallinnu do Narvy-Ivangorodu, města rozděleného na ruskou a estonskou část (v jaké části se zrovna nacházíte je velmi snadné rozlišit a věřte mi, nejedná se jen o známých 5 rozdílů). Hranicí mezi Ruskou federací a Estonskem je řeka, nad kterou stojí na každém jejím břehu pevnost - jedna s ruskou vlajkou, druhá s Estonskou. Anička mě při té příležitosti poučila, že o Narvu velmi stál car Ivan Hrozný a dlouho o ni bojoval. Pochopila jsem to tak, že se mu to povedlo jen napůl a, aby alespoň demonstroval svou sílu (jak je v Rusku dávným zvykem), přejmenoval si tu svou dobytou půlku (města) a hrad podle svého gusta. Rusové v tomhle opravdu nejsou originální... Jako by snem každého ruského vůdce bylo mít svoje město-hrad. Však to dobře znáte... Petrův hrad - Leninův hrad... Volžin hrad - Stalinův hrad...

Rudá záře nad Petěrburgem... jaký jiný název tento atmosferický jev nad městem, kde všechno rudé začalo?

Něva je v Petrohradě skutečně všudypřítomná a obrovská. Českou zálibu ve všem malém Rusové většinou moc nechápou. Mně se po našich malých řekách (které taky tečou), malých městech (kde také žijí lidé) a zdrobnělinkách v Rusku vždycky stýská. Majestátnost a monumentálnost moji českou duši vyčerpává...i když jsem rusalka!
Spas na krovi. Na krvi se v Rusku už tradičně staví... tady na tom místě teroristé spáchali atentát na Alexandra II. Někde jsem slyšela, že mu dali bombu do kuliče (mazance), ale asi je to stejná písnička jako s předchozím poklidným průchodem bránou a střílením.
Mědnyj vsadnik. Měděný jezdec. Kateřina II. sochu věnovala Petru I. Puškin o něm napsal celou povídku! Je to o buntu máleňkogo čelověka.
Petropavlovská pevnost vypadá na mapě lépe než ve skutečnosti, ale její vysoká vysokánská pozlacená špička věže působí pro české oko opravdu nevídaně. Fotka dokumentuje, jak je Petropavlovská pevnost ve skutečnosti maličká:D
Pod kabátkem jsem se sice neopálila, a to jsem ho dokonce několikrát v tom horku (15stupňů) musela sundat, jinak bych se upekla! Zato na obličeji se mi objevilo mírné ruské opálení, na které mě upozornila profesorka Taťjána, když jsem se po návratu z prázdnin snažila nenápadně vklouznout na seminář, na který jsem už 15minut opozdála;)

Jak se rusalce studuje na Vilnius University (bilance)

2,5 měsíce odstudováno, chtělo by se bilancovat. Počasí k tomu přispívá, protože, jak by se dalo očekávat, jaro má v Litvě osobitou formu, a nejvíc mě na tom rozčiluje, že MĚ, severními větry ošlehanou rusalku, to ještě překvapuje! Svou roli zde asi hrají přehnaná očekávání a naivní představa, že horší klima než na Urale v Litvě být nemůže. Anebo jsem prostě rozmazlená, každopádně, jak dokládá fotografie, pořízená na nedělní procházce ke třem bílým křížům nad Vilniusem, už to pučí! (Toliko komentář k výsledkům posledního hlasování!)

Z čeho začít? Mám popsat přednášky, spolužáky, vyučující? Ne! To počká! Nejdůležitější je do světa vytroubit a vykřičet, že podmínky pro získání Erasmusu jsou postavené na hlavu. Teď nechci urazit Centrum zahraničních studií své univerzity, ani svou univerzitu! Na Masarykově univerzitě je všechno v pořádku a fajn! Chci urazit všechna ostatní centra zahraničních studií a zejména ta ve Francii! Pro čtenáře, kterých se Erasmus už nebo ještě netýkal, je třeba poznamenat, že výběrové řízení na studijní pobyt v rámci Erasmusu většinou vypadá tak, že účastník musí nějakým způsobem prokázat svou znalost jazyka, ve kterém bude studovat. A právě tato podmínka je, prosím, omyl! A když ne omyl, tak je to nepodstatná záležitost v porovnání s tím, co Erasmus v cizině většinou vyžaduje.

Abych zkrátila Vaše čekání, přecházím rovnou k mému návrhu: student hlásící se na Erasmus by měl zaprvé úspěšně složit zkoušku z osobních hygienických návyků a za druhé zkoušku ze sociální inteligence! A některé nejmenované země by své studenty měli vysílat, až pokud tito dosáhnou věku 26 let (v konkrétních případech by bylo možné věkovou hranici o pár let posunout). Ano, je to odporná generalizace, ale píšu si to na svůj vlastní svobodný rusalkovský blog, protože mě toto téma velmi trápí! Navíc jsem si jistá, že by se pod takový návrh podepsalo mnoho mých erasmáckých kamarádů ve Vilniusu, kdyby jen uměli česky, a bezpočet českých studentů, kteří už mají svůj Erasmus za sebou, by je v tom podpořilo! Žádnou fotodokumentací pro tuto teorii nedisponuji, ale pokud by na tom někdo trval, zaběhnu do nějaké části našeho bytu, kam málokdy zavítám (já a tím pádem i hadr) a nějaké důkazy si pořídím. Ale nepřála bych Vám to... navíc, právě vysvitlo sluníčko (a přes má čerstvě umytá okna je to opravdu příjemný pohled), takže obraťme list!

Vilnius University je starobylá instituce a její centrální budova tomu nasvědčuje. Chlad, který na přednáškách pociťuji já i mé mladé klouby, je pořád stejný a svého tradičního kabátu (dříve bílého, dnes neidentifikovatelné barvy) se do konce semestru nezbavím nebo zbavit nehodlám. Ještě, že jsme ho tenkrát s Evou na Urale rituálně nespálily. V zápalu získávání nových znalostí se to ale i pod kabátem dá vydržet. Jako asi nejpřínosnější z hlediska studia ruské literatury a kultury vůbec (prostě mě to nejvíc baví) vnímám kurz Galiny Pavlovny Michailovové Moderní ruská literatura.

Asi jsem švihlá, ale nevím proč si myslím, že by byl tento kurz zajímavý i pro lidi, kteří se literaturou nějak zvlášť nezabývají, natož literaturou ruskou. Galina Pavlovna autory a jejich tvorbu vkládá do kontextu doby i literárního procesu v Sovětském svazu, k tomu uvádí mnoho zajímavých příkladů a často i historek a člověk si najednou připadá jako na hodinách dějin 20. století pana profesora Popa na chebském gymnáziu, kdy někteří pod náporem jeho znalostí, úvah a zajímavých propojení ze všech možných vědeckých i nevědeckých odvětví, dokonce zapomněli na to, jestli se slovo "historie" píše s měkkým i po h, a raději to celé dali do hranaté závorky. Galina Pavlovna vede i kurz Analýza literárního textu, kde si dopřáváme ten luxus, že na každém semináři probíráme jednu jedinou povídku, takže je během semináře prostor i pro hodnocení typu: "Nesouhlasím ani s Tolstým, ani s Gorkým, mně se prostě zdá, že Čechovova Dušečka nebyla normální" (Patryk, Polsko). V rámci semináře může dojít i na úvahy podobné například této: "A myslíte si, že hlavní hrdinka povídky Kruh přátel Ludmily Petruševské opravdu umřela nebo neumřela?" Souhlasím, že tohle už pro nezasvěcené do problematiky interpretace literárního textu (no... co si budeme povídat, kolikrát i pro ty zasvěcené) může znít jako úlet, ale věřte mi! Bavilo by Vás to!:D

Kromě literatury se ve Vilniusu věnuji, řekněme, lingvističtějším disciplínám (uvědomuji si, že za toto adjektivum by mi opravdoví lingvisté ruce neutrhali, i když možná jo - velice bolestivě). Název kurzu "Slovanská frazeologie" alespoň zní více vědecky, ovšem nenechte se zmýlit. Navzdory tomu, že Vás nějaká rusalka z Čech bude ve svém referátě ujišťovat o tom, že ruský frazeologismus pro hnědé oči je: глаза карие как у лошади (oči hnědé jako kůň), si už teď můžete být jistí, že takový idiom v ruštině NEEXISTUJE! A kdybyste si to náhodou chtěli jít ověřit do knihovny, tak hlavně nepodléhejte monumentálnímu dojmu vědění mezi zdmi ze 17. století. Po nadšeném vstupu do volně přístupné knihovny, plně vybavené vázanými i elektronickými knihami, časopisy, online katalogy, wifi přístupem na internet a vlastně vším, co si můžete přát... se deziluze dříve nebo později dostaví. Místní univerzitní knihovna je sice nádherná, ale přece jenom... litevská, z čehož vyplývá, že je celá celičká v litevštině. Odvážila jsem se tam jednoho nevlídného dne a po hodině zoufalého pročítání postupně všech knih s nápisy v grafických systémech jenom trochu podobných azbuce (tzn. včetně polské abecedy), se mi podařilo získat dvě knihy, které jsem ale vůbec nepotřebovala. A co? Referát dělá referátem počet a kvalita zdrojů.

Takže, abychom to tedy zbilancovali, jak jsem si vytýčila v úvodu příspěvku... pohanila jsem litevské podnebí, urazila jsem mnoho zahraničních oddělení evropských univerzit, minimálně jsem velice ošklivě slovně napadla jednu západoevropskou zemi, přičemž jsem se dopustila ohavného zločinu generalizace a nakonec jsem na sebe ještě práskla, jak na vysoké škole tvořím referáty. Sofistikované řeči o tom, jak jsem se zamilovala do přednášek Galiny Pavlovny mě zřejmě už nezachrání. Snad se to povede sérii litevsky jarních fotek z nedělní procházky. Končím své rozjímání z hlubin mé studentské duše a slibuji, že příště se zase radši budu držet svého oblíbeného žánru zápisníku zahraničních zpravodajů!

Gaudeamus Igitur! Mano vardas Tereza;)

Krepšinis

Námět na tuto reportáž jsem získala už před časem, ovšem nějakou dobu to trvalo, než jsem se ze zážitku zotavila. Místní sportovní událost číslo jedna je totiž krepšinis. Pokud se vám právě vybavil nějaký roztodivný druh tělesné aktivity - něco mezi curlingem (lingvistka si to slovo musela vygooglovat) a famfrpálem, tak je to skoro správně. Zatímco u nás vede fotbal a hokej, v Litvě je to basketbal. Proč tomu tak je, se můžete dozvědět zde. A že svůj krepšinis Litevci opravdu žerou se přesvědčíte zde (Chvíli jsem si připadala jako hyena, že hledám ta zranění nebo dokonce úmrtí na hřišti, když tam všude píšou o tragédiích při zápasech, pak mi došlo, že tragédie tady znamená jen prohra... holka no).

Historku o svém vlastním basketbalovém působení vynechám, za prvé by to vydalo na jeden celý velký konkurenční blog (pche!) a za druhé, už mám dost těch pohledů, které v reakci na informaci o tom, že jsem hrála basket, říkají: "a tys byla dřív vyšší?" Každopádně, když se naskytla možnost navštívit basketbalové utkání v Litvě, nadšeně jsem kývla. Nezapomněla jsem samozřejmě okomentovat ten název... "nějakej krepšinis, ty Litevci to fakt už přehání s tím svým jazykem..." Pak mi ale došlo, že bych si před vlastním prahem měla zamést naši českou "košíkovou" a radši jsem se soustředila na litevský pravopis, podle kterého se "euroliga" píše "eurolyga" a ha ha ha...:D

Zápas vilniuského týmu Lietuvos Rytas (Litevské ráno) proti španělskému Caja Laboral (doufám, že: Tvrdě Pracující) se odehrával v Siemens Areně, kam se na basketbalová utkání vejde až 11 000 diváků. Na klíčový zápas euroligy o postup do čtvrtfinále (jestli jsem to dobře pochopila) bylo vyprodáno. Hned po příchodu do haly jsem mezi tisíci křičícími diváky náhle zjistila, že litevsky velmi dobře rozumím. V řeči o několika málo heslech (Rytas! Lietuva!) a gest (pán přede mnou) se nedalo nevyznat. Ještě příjemnějším zjištěním bylo to, že už dokonce dokážu rozeznat stylistické zabarvení slov. Tak například slovo "k...va" (doplňte dvě písmena) znamená v litevštině to samé jako v češtině! A protože Litevci žádná vlastní sprostá slova nemají a když mají, tak je do slovníků nezahrnují, vypůjčují si mnoho jadrností z ruského matu (a vyslovují je tak nějak litevsky). Takže třeba takové neškodné "blat" má význam... vlastně také předchozího slova. (Pokud teda fanoušci nepožadovali v utkání "krev" podle anglického "blood" - i když teď mě napadá, že i tato drsná varianta by mohla hladině emocí při utkání odpovídat!)

O Litevcích se PRÝ říká, že jsou to "Španělé severu". Něco na tom je. V den zápasu mrznul Vilnius v -15 stupních, Siemens Arena byla klimatizovaná, což spolu s temperamentem "Španělů severu" i jihu asi způsobovalo to, že se diváci v kotli (kotlas?!) pomalu, ale jistě obnažovali. Naše litevská basketbalová průvodkyně Milda se snad před zápasem na tribuně i pomodlila (zřejmě k pohanskému bohu války). Pokud měli míč v držení hosté, otřásala se Arena v základech vlivem mocné tlakové vlny vyvolané křičením, pískáním, bučením, hučením, dupáním a skřehotáním. (Miluju češtinu! Nedávno jsem se však dozvěděla, že pro slovo "svah" existují v litevštině dva odlišné názvy podle toho, jestli se na ten "svah" díváte seshora nebo zespoda. O to víc miluju češtinu!)

O přestávkách se na hřišti odehrávaly tanečky litevských roztleskávaček. Jak mi sdělil Clément, můj spolubydlící z Francie, dlouhovlasé tanečnice v úsporných úborech vlnící se v divokých rytmech tak, aby pohybovou sestavu zakončily na palubovce v rozštěpu, přesně odpovídají francouzským představám o dívkách z Litvy. Kolem litevských cheerleaders většinu času vtipně poskakoval i maskot týmu Lietuvos Rytas - vlček. (Kdysi jsem si z přednášek kurzu Slovanské jazyky z diachronního hlediska odnesla poznatek, že na konci období baltoslovanské jazykové jednoty si západní Slované ve slově "vilkus" poškrtali samohlásky a vznikl z toho český "vlk". I kdyby to tak nebylo, tak "vilkus" je jediné litevské slovo, které původně znám a jsem na to dost hrdá. A google translate, který mi hlásí slovo "vilkas", ani budoucí Standovy opravné komentáře, mi tu radost nezkazí!)

Přes všechny projevy podpory od domácího publika Lietuvos Rytas nakonec prohráli a v Eurolyze to pro ně v sezóně 2010/11 znamenalo konec. Ani bych se nedivila, kdyby Rytas nezvítězili proto, že se zalekli zuřivých pohybových kreací španělského trenéra.

Milda a Clément jdou dnes na litevské derby Vilnius - Kaunas. Řekla bych, že v českém prostředí by, co do emocí, takové utkání odpovídalo zápasům Baník Ostrava - Sparta Praha nebo Baník Ostrava - Viktoria Žižkov, vlastně... Baník Ostrava - jakýkoliv jiný tým. Já se nezúčastním, já teď přece jen víc fandím českému hokeji;)

Výsledky hlasování: Kolik bude do konce února ve Vilniusu naměřeno mínusových stupňů?

S lakoničností vlastní litevským únorem prokřehlé rusalce-jantarce a s opatrným (snad ne naivním) pocitem, že je to nejhorší za námi Vám sděluji, že pravdu měli všichni ti, komu rosnička ve sklenici (popř. Rákosníček) předpověděla, že bude ve Vilniusu nejméně - 20 stupňů Celsia! Ti, kdo pozitivně odpověděli - 10 však považuji za vítěze morální a posílám jim po severním větru Lábas a sérii jarních fotek z oslav dne sv. Kazimíra, při kterých mi nožky mrzly jen mírně;) a na tomto místě mohou přestat číst tento děkovný příspěvěk. A teď se vypořádáme s... delikventy! -30? Styďte se! A hlavně vězte, že o vás víme... grrrr! Nicméně, pod blahodárným vlivem studia ruské literatury, která je v podstatě jen o tom, že se někdo kaje a druhý mu odpouští/neodpouští, vám oznamuji, že v dalším hlasování si můžete zlepšit reputaci!

Enjoy your Erasmus! Aneb: Socializovat se? Ale jak? A proč?

Je to nepsané pravidlo, Erasmus studijní pobyt předpokládá nová přátelství, střety kultur a vůbec spoustu alkoholu. Je to prostě rychlejší způsob života, než na jaký je člověk zvyklý ve své rodné zemi, městě, vesnici. Je to čas, který může změnit celý váš život. Většinou – soudím dle výpovědí svých již za hranicemi pobyvších přátel – se člověk domů vrátí se zlomeným srdcem nebo se závazky kdesi v jiném státě, nedejbože na jiném kontinentě. A někdy si taky po návratu zhluboka vydechne a podstoupí abstinenční kůru.

Je to nepsané pravidlo, jenže pořád pravidlo, předpoklad. Ale co když je venku zima, tedy opravdová zima a vám se fakt nikam nehce? Co když se vyděsíte hned první týden, protože se od vás očekává, že budete hrát společenské hry (tzv. orientation week, týden organizovaný mentory, týden s lehce oragnizovanou zábavou, bože, odpusť všem organizátorům)? A co když se vám nelíbí v klubech, kde to chce tvrdé lokty nebo velká prsa (ani jedno nevlastím), abyste se probojovali až k báru a konečně se zchladili pivem (litevským, bohužel)?

Nesmíš se vzdávat, říkala jsem si. A tak jsem se nevzdávala, vydala se do dvacetiminusových mrazů a pár vilniuských klubů přeci jen poznala. Překvapí vás především svým architektonickým řešením. Třeba: v podzemí, kde si můžete osahat základy starých hradeb (Tarantino); v řadovém domě na hlavní štrase, kde vám jednotlivé místnosti připomínají příjmací salony městské honorace z devatenáctého století (Prospekto); podobně v dalším klubu (Pabo Latino), tam vás však víc než cokoli jiného porazí nablýskanost jiné honorace, tentokrát z jednadvacátého století (dress code: vysoké podpatky, krátké sukně nebo jiný značkový outfit, dokonalý mejkap – který je nutno pravidelně obnovovat, takže na dámských toaletách čekáte nejen až se uvolní kabinka, ale také až se nad vámi zželí nějaká barbína a pustí vás k umyvadlu, nad kterým – a to je důležité – je jediné zrdcadlo široko daleko), kde u baru postávají staří mlsní kocouři a ohánějí se kreditkou, aby vám zaplatili drink (až zplatí, rychle se ztraťte v davu, aby snad nedošlo k omylu); a za zmínku také stojí klub, jenž se nachází v základech železobetonového mostu přes řeku Neris (Bermudai). Kromě toho vás může udivit nevyčerpatelné množství Erasmus studentů. Bože, a kam se poděli místní? (Tuto záhadu musíme rozkrýt, bez odpovědi se prostě vrátit nemůžeme.) Třešničkou na dortu je nejslavnější místní klub Salento, neboli cílová stanice sex-turistů ze všech koutů světa. Moment – cílová? To jsem se špatně vyjádřila, cíl je až někde pod sukní, pod dekou, v posteli, ale hlavně nebýt sám.

Po prvním týdnu jsem si musela přiznat, že má šance socializovat se se den ze dne snižuje. Definitivně jsem to pochopila, když jsem seděla u baru ve výše zmiňovaném Salentu (první a doufejme i poslední má návštěva) – přitančil ke mně jeden mladík, nasmíval se od ucha k uchu, ptal se mě snad na jméno, ale kdo by ho v tom rámusu slyšel, můj zmatený výraz ho donutil k jisté přímočarosti – přece nebude ztrácet drahocenný čas, pokud není šance na úspěch –, a tak se rovnou zeptal: Are you interested? No!, rychle a instinktivně jsem zavrtěla hlavou. Mladík elegantně odplul ulovit někoho jiného. Už vím, tudy cesta nevede. Nejspíš se se zlomeným srdcem nevrátím...

Takže úvodní otázka zůstává – prozatím! – nezodpovězena.

Drobné střípky ze života (napsal Stanislav Bednář)

Život tady na Litvě - ostatně jako kdekoliv jinde na světě - je vyplněn drobnými příhodami, které na první pohled snad ani nestojí za zmínku. Dennodenně člověk shlédne spousty zajímavých situací na ulici, či sám zakusí na vlastní kůži při takových rutinních činnostech jako je nakupování, návštěva čistírny apod. (Zaznamenávat každou takovou příhodu by bylo nejen vyčerpávající, ale po čase i pro čtenáře nudné. Nemluvě o tom, že zprostředkovaný zážitek nikdy není tak intenzivní jako samotný prožitek.) Člověk je holt navyklý na jakýsi standart, jakousi automatiku, a moc nepřemýšlí nad tím, že někde jinde by to prostě mohlo fungovat trochu jinak, či že by onen zažitý standart mohl mít jinou podobu…



Po několika týdnech strávených ve Vilniusu člověk zjistí, že pobyt tady nebolí, a přeci jen město i život v něm se moc neliší od života kdekoliv jinde v západní Evropě. Vlastně to, že to je do Ruska, co by kamenem dohodil, a zbytek došel pěšky, si člověk uvědomuje jen díky tomu, že (krom toho, že se tu divně mluví, a v momentě kdy se člověk nemůže vymáčknou a leze to z něj jak z chlupaté deky, na něj vždy spustí rusky ) je to země plná „typických“ ruských kontrastů – jeden moment je člověk na ulici plné historických budov a z toho se ocitne mezi paneláky, dřevěnými domečky či železo-sklo-betonovými monstry… Tak nějak to charakterizovala jedna moja spolužačka z Francie, která před příjezdem do Litvy věděla o této zemi jen to, že leží kajsi na východě a byla po dlouhá léta součástí Sovětského svazu. Já s tím v podstatě musím jenom souhlasit.



To se pak ale stane, že se člověk jednoho rána při pohledu na svůj gsicht v zrcadle rozhodne, že je načase zkrotit tu svoji rozcuchanou hřívu a zajít se ostříhat. Jenže HA! Doma je člověk navyklý chodit ke své kadeřnici, která už ví co a jak se pánovi/paničce líbí. Ale tady? V cizí zemi? Z učebnic je člověk vybaven na návštěvu restaurace, kavárny, obchodu, nádraží, doktora.. ale holiče? Ve slovníku si člověk najde fráze typu: „chtěl bych se nechat ostříhat; musím se objednat nebo máte ještě dnes volno; stačí jen zkrátit, nepotřebuji ostříhat moc“ a pak jen zbývá doufat, že se na nic nečekaného nezeptají. Když už má člověk pocit, že ví jak se domluvit, je třeba najít správné místo kde onen čin spáchat. Takže se poptá kamarádů na zkušenosti a začíná ta pravá sranda. První: „Tam nechoď, tam je draho“, druhý „Tam taky nechoď, tam tě vymigají jak Rusa “, třetí: „A vedle je to prý ještě horší, tam prý stříhají ala MacGyver“. A teď babo raď! Tož nic, zkusím zajít někde, kde ještě nikdo nebyl... ne moc blízko centra (nebude to tak drahé) a ne moc daleko, či na taková pochybná místa jako je nádraží nebo tržnice (přeci jen MacGyver už vyšel z módy). Nakonec jsem zapadl do jednoho holičství na Pylimo gatve. Zdárně vysvětlil, co bych rád, a usadil se do křesla.. Jak se paní jala stříhat kolem uší a přibírat boky aniž by věnovala pozornost tomu zbytku, začal jsem se obávat, že to přeci jen skončí účesem z 80.let. Když pak začala mluvit rusky tak jsem zadoufal, že to nakonec bude radši ten Rus - to přeci jen časem doroste... No, nemá cenu to zbytečně dramatizovat, výsledek není k zahození. Sestřih je prostě kratší, tak jak jsem si objednal, a stále vypadám jako člověk. Tož tak.

A něco usměvného nakonec? Když jsme se bavili o účesech, tož se kolega z Polska svěřil, že u nich používají označení „český fotbalista“. (vzpomínáte jaký sestřih měl Poborský, Berger nebo Suchopárek na Euru 1996?) Do toho se zapojil můj spolubydla z Kanady s tím, že u nich mají pojmenování podle jednoho hokejisty z Maďarska, Jaromír Jágr se prý jmenuje :D:D:D


(foto: isport.blesk.cz)

Alus nebo пиво?

Tento článek píšu záměrně před sobotní návštěvou muzea o KGB a genocidě, takže mi nejsou známy počty Litevců, deportovaných do útrob SSSR po příchodu sovětských armád do Pobaltí. Všem, co mě rádi označují za "rusofilku", což zní v češtině dost pejorativně, a nejen jim vzkazuji, že ruština je pro mě jazyk Puškina, Čechova, Achmatovové a Ivana Urganta, vtipného krasávčika z ruské televize, kterého vy ale nemůžete znát, protože vy se od ruského jazyka zatvrzele distancujete. Vaše škoda. Můžete se na Váňu Urganta jenom dívat, já jeho vtipům ale budu i rozumět.

V Litvě sice studuju ruštinu, ale od začátku pobytu mi bylo jasné, že tahle země není... Rusko, a jestli je to východní Evropa, tak jsem si ji představovala jinak. Každý Čech by asi nerad poslouchal, jak nějaký cizinec srovnává jeho zemi třeba se Slovenskem, Polskem nebo právě, nedej bože, s Ruskem. Omlouvám se všem Litevcům, ale se zkušeností rusalky z Uralu a na Volze se srovnání prostě nevyhnete.



Abych to vzala zkrátka: do knihovny si můžete nejen bez překážek (administrativních i fyzických) dojít a procházet se po ní, můžete si například i prohlédnout a DOMŮ vypůjčit knihu! V hlavním městě s vámi pohotově pohovoří anglicky i babička na ulici, prodávající ušanky. Městská hromadná doprava má internetové stránky s interaktivní mapou a pevným jízdním řádem, který se dodržuje. Na ulici se dost často lidé usmívají, ale vysvětluji si to tím, že se jejich obličeje zmítají v křeči zafixované mrazem. Zima teda uralská a útěchou mi není ani četné ujišťování místních obyvatel, že takové mrazy už tady dlouho nebyly, ale aspoň se dá čas strávený na ulici minimalizovat na 15 minut a nemusím se táhnout někam na 8-oe marta. Nemilý rozdíl je v tom, že v Rusku mi nikdy na přednáškách nebyla zima.

Budovy jsou tam štědře vytápěné. Tady sedíme všichni regulérně v kabátech (univerzita ze 17. století, co bych tak asi od ní chtěla?) a na ulici pak do dvou minut necítíme prsty u nohou. Všechno je tady tak správně erasmácky korektní, žádné propustky, žádné bumážki a u vchodu na universitu nesedí příslušnice KGB v uniformách.



Kromě vnějších rozdílů jsou tu i ty vnitřní. Historická paměť je věc ošemetná. Například jedné rusalce dost znepříjemňuje život. Možná to tu příliš prožívám, ale nějak nechci v Litvě nikoho urazit tím, že na něj automaticky začnu mluvit rusky. Dost se bojím toho, že si dotyčný bude myslet, že jsem buď Ruska a nestojí mi za to naučit se litevsky, nebo že sice Ruska nejsem, ale že Litvu automaticky považuju za sféru ruského vlivu, kde je ruština přirozenější než místní jazyk.

Došlo to až tak daleko, že se poprvé v životě stydím za to, že mluvím dobře rusky - občas koketuju s myšlenkou záměrně dělat chyby, ale znáte šprtku Kubíčkovou... "Ha!" říkáte si, "ta se rouhá!" Žádné strachy! Konec mé vzpupnosti se dostavil, a to ve velmi přirozené formě. Hřebínek mi spadl na trhu!



Vydali jsme se takhle jednou ráno ve složení dvě Češky a dva Francouzi... mrzlo trochu víc než bylo třeba na Kalvariju gatve, kde se nachází největší trh (turgus) ve Vilniusu, Kalvariju Turgus. Dost rychle jsem pochopila, že hlavním tržním jazykem mezi stánky roztodivných tvarů s roztodivnějším zbožím na improvizovaných pultech je ruština. Nejlíp rusky na světě mluvící šprtka Kubíčková se ani nemusela moc namáhat přijít i o své kacířské úvahy o záměrném chybováním v jazyce té velké země, protože si při své velkorysé snaze pomoct Aničce při nákupu prostěradla zopakovala onen tríček z Jekatěrinburgu, kdy jsme se s Evičkou rozhodly sehnat normální evropskou peřinu, chodily jsme po městě a všem tvrdily, že sháníme pěknou teplou podušku - polštář...



Tentokrát jsem nebyla důmyslnější - prostě jsem si spletla ruská slova pro prostěradlo a ručník a neustále opakovala trhovcům, že sháníme polotěnce s rezinkoj vokrug...


Samozřejmě, že tamní prodavači prožili s ruštinou delší dobu než já, takže jim rychle došlo, že blbá lingvistka z Čech po nich nechce ručník na gumičku, ale próstyň (prostěradlo). Naštěstí Aničce i mně mrzly nohy, takže jsme musely z místa nejvyšší rusistické potupy odtáhnout. Próstyň jsme samozřejmě sehnaly!



Po objevu přirozenosti ruštiny na litevském trhu mé obavy a ostražitost polevily. Malý lexikální kolaps jsem si odpustila a došla k závěru, že už si můžu dovolit všechno. Chyba lávky. Odpověď "Blbé." na otázku: "Jaké máte pocity?" vás může zastihnout i na univerzitě. To takhle čekáte na přednášku o rysech ruské civilizace a najednou na vás vyučující začne mluvit litevsky. "aš blalblba jus blablabla šventas valentinas... bla bla bla..." Tak jsem na něj hodila svůj nacvičený výraz - tentokrát ne: "jsem idiot", ale oprášila jsem KK. A říkám mu rusky: "Možná byste to mohl říct rusky..." a on mi perfektní ruštinou odpovídá: "No to si nemyslím. Já totiž rusky vůbec nehovořím. Zřejmě jste si spletla učebnu." To jsem si teda spletla. Ostatní studenti si nic nespletli, na stole měli učebnice latiny a na mě zírali (s dokonale osvojeným KK) přesně jak na onoho idiota.

Po historce s latinářem jsem se s dotazem, jak to teda je, natvrdo uhodila na naši paní domácí, jen co vešla do dveří. Ta se trochu divila, přece jenom si přišla akorát pro nájem, ale poněkud schizofrenicky mi odpověděla, že samozřejmě ruština je jazykem okupantů a nová generace už ji vůbec nezná, ale zároveň že nikomu nebude vadit, když s nimi budu mluvit rusky. Čert se v tom vyznej! Naštěstí jsem si však už zapamatovala nejužitečnější větu každého cestovatele: "Prášom duoti alůz" (Prosím jedno pivo). Takže na zdraví můžu připít všem, kdo dočetli až sem! I sveikata!